A byli jsme opravdu hodně překvapeni, co všechno je v nenápadné ohradě hned u silnice k vidění. „Celková výměra farmy je osm hektarů pastevního lesa a pastvin. Původně byla farma založena na dvou hektarech v roce 1993. Jen tak pro zábavu jsme totiž celá rodina myslivci,“ vedl nás k oplocenému pozemku Petr Čáp, který se stará o početnou společnost jelení, dančí, mufloní a černé zvěře, sídlící na oploceném pozemku nedaleko Miřátek.

Už první pohled za vysoký plot byl nadějný. Nedaleko od brány ležela ve stínu početná skupina muflonů, daňků a jelenů všech možných velikostí. Jakmile nás zvířata zvětřila, začala se zvedat, blíž se jim ale zatím nechtělo.

„Musím jim nasypat krmení, jinak nepřijdou,“ vysvětloval nám majitel, který už mířil k bráně s kolečkem ovsa a ječmene. Sotva z něj stačil usypat první hromádku, stalo se něco neskutečného. Jeleni a mufloni bystře přiklusali a promenádovali se pár metrů před námi, jako by se nechumelilo.

Jako na safari

„To je jak na safari,“ jásal kolega fotograf. Protože už má s touto plachou zvěří zkušenosti, obezřetně s sebou vláčel obří objektiv na focení z dálky, který tady byl naprosto k nepotřebě.

Hlavní bod programu měl však teprve přijít. A to velmi důstojně. Ve stínu u plotu se zvedla silueta pána téhle farmy. Statný sedmiletý čtrnácterák se impozantně přišoural ke krmnému místu. Ostatní jeleni a laně mu bystře vyklidili pole.

„Ten největší se nechá pohladit. Zvykl si za námi chodit, i když se sem dostal už jako dospělý kus. Jelení zvěř je nejvíc přizpůsobivá,“ komentoval příchod vladaře stáda Čáp.

V tuhle chvíli jsem byla ochotná věřit všemu. Dokonce jsem si říkala, že by stačilo udělat pár kroků a mohla bych si ten dvoumetrákový kolos pohladit. Stál jen kousek ode mě a spokojeně přežvykoval. Pohled na rozložité paroží mě ale udržel v uctivé vzdálenosti. Kolem ostatních hromádek obilí se mezitím za občasného beknutí překotně strkala zbylá zvěř.

„Mufloni a jeleni přijdou, daňci jsou ale plašší, drží se stranou,“ ukazuje Čáp na hnědé hlavičky naměstnané kdesi dole u plotu. Na scénu vstupuje větvička osiky a slíbené číslo s králem jelenů.

„Žere listí většiny listnatých stromů,“ informuje nás majitel, zatímco čtrnácterák spokojeně zaregistroval chutnější krmení. Pán obory, který v říji už dva roky s přehledem odhání slabší kolegy, se vydal na cestu k nám. Stojím vedle majitele. Kdybych natáhla ruku, mohla bych ho pohladit po rozložitém paroží, které má obalené chlupatým lýčím. Zblízka je to impozantní pohled. Zdaleka to není takové jako dívat se na vypreparovanou trofej. Jelen se nabaží osiky a za chvíli odkráčí k hromádkám zrní zkontrolovat své poddané.

Místní jeleni, daňci, mufloni a divoká prasata mají štěstí. Jejich životní pouť nebude minimálně zde zakončena gastronomickou úpravou. „Zvěř prodáváme živou do jiných farmových chovů po republice,“ vysvětloval majitel poslání zdejší zvěře.

Na podzim nebo v zimě čeká část zdejšího stáda uspání a transport na nová působiště. Letošní přírůstek je třiatřicet kusů zvěře - deset kolouchů, jedenáct muflončat a dvanáct daňčat. Při takových přírůstcích je důležité udržovat zdejší populaci na zhruba devadesáti kusech, pro které jsou zdejší podmínky optimální.

Pokus o sežrání bloku

Stojím a poslouchám výklad, když se hlavní jelen najednou vydá rovnou ke mně. Zalíbil se mu můj bílý blok, do kterého si zapisuji poznámky. Co kdyby to náhodou bylo něco k snědku? „Co… co mám dělat?“ koktám zoufale. Marně přemýšlím, jak se má člověk chovat, když ho chce sežrat jelen. Nakonec zvolím variantu mrtvý brouk. Ani se nehnu, abych jelena náhodou nevyprovokovala k otestování paroží.

A už je u mě, očichává blok. Cítím na rukou jeho horký dech. Kdyby se rozhodl jen tak ze srandy pohodit bujným parožím, které mám hned vedle hlavy, asi by to bylo na odvoz sanitkou. Čáp vidí mé rozpaky a hned jelenovi podstrčí nedojedenou osikovou větev. V tu chvíli ho přestane blok nadobro zajímat a spokojeně se dá do jídla.

„Na zvěř se sem jezdí koukat spousta lidí, hlavně s dětmi. Sem je nevodíme, můžou se ale dívat přes plot. Jednou nám tu ale někdo přestříhal plot a zvířata odsud utekla. Naštěstí se vrátila až na jednoho jelena zpátky, protože tu mají krmení a klid,“ vysvětloval Čáp.
Teď mě zajímají slíbená divoká prasata. Po zážitku s paroháči čekám, že se nejspíš budu procházet přímo uprostřed tlupy, ba že se určitě i svezu na nějakém tom kňourovi. Prasátka jsou ale oddělena v ohradě u potoka, protože by mohla způsobovat škody na pastvinách nebo žrát mláďata ostatní zvěře. Je tu šest dospělých prasat a osmnáct selat. Vítají nás hlubokým zachrochtáním.

„To je albín?“ ptám se, protože mou pozornost hned upoutala nezvykle světlá bachyně. „Není. Narodila se takhle světlá, ostatní selata ji nechtěla pouštět ke krmení. Vzali jsme ji proto k sobě a vypiplali u babičky ve chlívku. Už měla tři vrhy selat a všechna byla normálně zbarvená,“ vypráví mi o bledém pašíkovi majitel.

Drbací divočák

Zdejší velitel, obrovský málem dvoumetrákový kňour, zvědavě očichává fotografa, který se snaží přes dřevěný plot pořídit co nejlepší snímek. „Někdy skočí až na plot a nechá se drbat na hlavě,“ hlásí nám Čáp. Prase jen blaženě funí, když natáhne ruku přes ohradu, aby ho podrbal ve štětinách. „A to ho ten plot jako unese?“ diví se fotograf, protože ohrada se klepe jen, když do ní statný kňour laškovně strčí.

A protože je neskutečné teplo, jdeme se podívat dolů k potoku. Upřeně nás přitom sleduje skupina pořádně parohatých jelenů. Dva mufloni, kteří se k jejich hlídce přidali, vypadají vedle nich nepatřičně malí. Mám trochu obavy o fotografa, který se zdržel u roztomilých selat. Čáp mě ale ujišťuje, že v tuto roční dobu se jeleni běžně drží dál od laní a že upřené pohledy, kterými nás sledují, skutečně nejsou krvelačné.

„Takhle vypadá kaliště,“ ukazuje mi Čáp kdysi blátivou lázeň v louce, nyní zoufale vyschlou. Laně mezitím obezřetně vyklízejí prostor kolem potoka, ve kterém zůstává stát jen náš starý známý – hlavní jelen. Prchají také selata, která si prohrabala díru ze své ohrady. Majitel nám mezitím vysvětluje, že si u potoka jeleni snaží parohy porostlé bohatě prokrveným lýčím obalit bahnem, aby tolik nelákaly dotěrné komáry.

Pomalu se vracíme zpátky k bráně. Daňci stále bojácně vykukují kdesi dole u plotu. „Když jsem sám, přijdou taky,“ napravuje jejich reputaci majitel a vysvětluje nám, že v období říje se z jindy klidných daňků stávají nemilosrdní soupeři. „Může se třeba stát, že si jeden z nich při soubojích například poraní běh nebo je po říji vysílen. Potom je takový jedinec napadán ostatními daňky a mnohdy je ubit k smrti,“ prozradil na místní daňky Čáp. Dneska se kvůli nám ke krmení nedostali. Jinak se ale místní zvěř nemá špatně.

Ročně se tu zkrmí dobrých čtyřicet balíků jetelotravní senáže. Jeden má přitom něco přes tři sta kilo. K tomu jim majitelé každý den předkládají kolem osmdesáti kilogramů ovsa, ječmene a kukuřice. Krmná dávka a její složení se v průběhu roku mění. Zvěř má přitom ještě k dispozici velkou louku, kterou ani nestíhá celou spásat.

Odcházíme a zvěř v ohradě se vrací k navyklému poklidu, který by tu mohl vydržet až do podzimní říje. Pak bude statný jelen čtrnácterák obhajovat svůj privilegovaný post a daňci budou, jako dávní rytíři, svádět boje na život a na smrt.

Zuzana Klementová