Zatímco běžný Čech vyhledává dovolenou v Itálii nebo Chorvatsku, on se vydává žigulíkem do Sýrie, autobusem po Íránu nebo třeba na putování po jihoamerickém Chile a Bolívii. Tam prožil dokonce Vánoce a Nový rok.

Jen tak s batohem a několika přáteli cestoval šest týdnů místy, kde lze jiného Čecha potkat jen výjimečně. Ani touhle cestou jeho cestovatelská vášeň nepohasla, právě v těchto dnech dny ochutnává pravou Tequilu kdesi v Mexiku.

Jak si vybíráte destinaci, kam vyrazit?
Jezdím do zemí, kde můžu vidět něco odlišného. Odskočím si třeba do Skandinávie nebo na Korsiku, ale to není jiný kontinent. Na cestě do jižní Ameriky mě lákalo setkání s indiány, jinými přírodními podmínkami, odlišnými městy, kulturou, mravy… Ale to nestačí. Musí se také najít pár lidí, kteří se pro tu cestu nadchnou. I já se rád k někomu přidám, když mě jeho nápad zaujme. S kým člověk jede, je možná důležitější než samotný cíl cesty.

Bolívie byl váš nápad?
Ne, sice jsem měl v plánu se tam podívat, ale potkal jsem dva lidi, kteří už měli trasy v Bolívii a Chile trochu naplánované, a tak jsem se k nim přidal.

Jak vypadá příprava takové cesty? Začínáte tradičně s tištěnými průvodci?
Přesně tak. Chilský průvodce byl v češtině, bolívijský v angličtině. Chile bylo náročné nastudovat. Má na délku čtyři tisíce kilometrů, což je vzdálenost jako z Norska do Nigérie. Podnebí tam začíná na jihu v Ohnivé zemi téměř arktickou zimou přes prales po nejvyprahlejší poušť světa. Napadlo nás začít v národním parku Congilio, kde rostou druhohorní stromy aurakárie. Právě tady se natáčelo Putování za dinosaury. Informace získávám i od přátel, kteří v konkrétní zemí v minulosti byli a na internetu. Ty jsou často přesnější než průvodci.

Dobrá, takže startujeme letadlem směr Chile…
Jasně. Přestupoval jsem v brazilském Sao Paolu a to okamžitě poznáte, že jste v jižní Americe. Holky vlnité vlasy s květinami v nich a všude v televizi fotbal. Ale pořád to jsou hlavně běloši. V Bolívii a Chile je hodně původního indiánského obyvatelstva. Doletěl jsem do Santiago de Chile, kde čekali přátelé, a vyrazili jsme na aurakárie a jednu ze tří nejaktivnějších sopek světa Llaima. To je vlastně dvoukilometrová hromada škváry a černého sopečného popela. Vybuchla rok před naší cestou a měsíc po ní. Výstup byl neuvěřitelně náročný kvůli sypkému terénu, ale dostali jsme se asi dvě stě metrů pod vrchol.

Co vás čekalo dál? Přece jenom jste vybrali země, kde jsou pouště i pralesy.
Další trasa vedla přes nejsušší poušť světa – Atacamu. Tisíc kilometrů zcela vyprahlé půdy, občas vesnice duchů, vše pokryté prachem. Tady čtyři sta let nepršelo. I na Sahaře tak jednou za čtyřicet let zaprší, ale tady ne. Pak nás čekal největší solár, což je solná pánev na světě, u města Uyuni. Představte si, že jedete džípem padesát kilometrů a pořád po solné plošině, kde uprostřed narazíte na ostrůvek pokrytý až devítimetrovými kaktusy.

Viděli jste bolívijské hlavní město?
Jistě. Do nejvýše položeného města světa La Pazu jsme absolvovali hrůzostrašnou cestu autobusem bez tlumičů po tankodromu plném děr, louží, kamení. Drncalo a mlátilo to tak, že jsem si myslel, že to nepřežijí moje plotýnky, zuby, ani kolečka v hodinkách. Toho, že jsme píchli zadní kolo, si řidiči všimli, až když jsme vjeli na asfalt. Navíc indiáni dost zapáchají a doma v kamnech topí lamím trusem, kterým jsou načichlí. Naštěstí se se mnou jedna indiánka, která seděla vedle, rozdělila o deky, protože část oken bylo potažených igelitem. Ale o spaní se za těch osm hodin v hluku, smradu a drncání nedalo vůbec mluvit.

U La Pazu jsou přece pyramidy Tiahuanaco, že?
Ano, jde o památku Unesco. Místní indiáni byli údajně lepší kameníci než Inkové. Pak jsme se vydali k největšímu jezeru Jižní Ameriky Titicaca. U něj jsme obdivovali rákosové vesnice, čluny místních indiánů, ostrov Slunce, kde se prý zrodil praotec Inka. Na terasovitých políčkách se tam pěstují brambory – je to vlastně jejich pravlast. Jen mají mnohem menší výnos, odrůdy tam nejsou šlechtěné.

Co náboženství? Setkali jste se s nějakým zajímavým rituálem?
V bolívijském městě Copacabana je největší katedrála, kam lidé vozí svá nová auta ověnčená květinami, aby je tam pokřtili. Polévají je pivem a pak několik dní událost zapíjejí, aby měli šťastné cesty bez nehod. Římsko-katolická víra se tam mísí s původním náboženstvím. Věří tam v Pacha Mamu – matku zemi a další bohy.

Co vás na Bolívii lákalo?
Je to jediný stát na světě s převahou indiánského obyvatelstva. Mají i indiánskou vládu, bělocha tam potkáte vzácně. Jde sice o nejzaostalejší zemi Jižní Ameriky, ale má jedinečnou a zatím zachovalou přírodu. Například čtyři tisíce metrů vysoko položené laguny s desetitisíci plameňáky, okolo se pasou stáda lam. Právě touhle krajinou se nechal inspirovat Salvátor Dalí.

Bolívii, Chile, jižní Ameriku máme spojenou s drogami, kriminalitou… Pocítil jste něco z toho na vlastní kůži?
Hranice mezi nimi je dost ostře hlídaná. Asi to souvisí i s tím, že Chile je nejvyspělejší zemí jižní Ameriky, Bolívie nejzaostalejší. V Bolívii je legální pěstování a užívání koky. Chodil jsem mezi políčky, trhal lístky a žvýkal je. Kolem La Pazu běžně koupíte pytlíky s kokou, lístky podobnými bobkovému listu. Funguje jako silný čaj nebo káva na povzbuzení. Je výborná proti únavě a na překonání vysokohorských podmínek.
Indiáni jsou také dost náchylní na alkohol, rychle se opijí a jsou pak agresivní. Takže těm se radím vyhnout. Viděli jsme pouliční bitku, létaly sklenice, indiáni šli proti sobě s noži a střepy z lahví.

Takže jaký byl váš nejnebezpečnější zážitek?
Paradoxně jízda na kole. Vydal jsem se sedmdesát kilometrů dlouhou Silnicí smrti - klikatými uličkami ze sedla La Cumbre ve čtyřiapůltisícové výšce do tropického pralesa v Coroicu, který je patnáct set metrů nad mořem. Cestou jsem projížděl několik vodopádů a musel si dávat pozor, aby se se mnou neutrhl kraj blátivé cesty s třistametrovými srázy končícími kdesi v džungli. Konec cesty jsem jel v gazíku. I to byl adrenalin. Jezdí se tu vlevo, aby řidič viděl okraj propasti. Navíc tu často před cestou žvýkají koku a pijí alkohol, takže jsem se modlil a doufal, že můj řidič na to pro tentokrát zapomněl.

V Jižní Americe jste trávil i Štědrý den a silvestra. Jaké to bylo?
Na Štědrý den jsme byli ve středním Chile v oblasti vinic. Farář v jedné vesnici nás poslal do rodiny, která měla malou hospůdku. Ubytovali nás, dobře se starali, vzali nás do kostela. Na Štědrý večer jsme měli bohatou večeři, dali jsme si dárky, měli i klasický jehličnatý stromeček, a přitom jste na ulici mohli vyjít v kraťasech.
Silvestr jsme trávili v Bolívii v hostelu, protože na ulicích byla bujará zábava, pilo se, hrála muzika a slyšeli jsme spousty dělobuchů. Ale když se indiáni opijí, mívají protibělošské a protievropské nálady, takže do opilého davu se nedoporučuje přidávat.

Zajímalo vás tam něco i z pohledu fyzikáře a matikáře?
Určitě, třeba hvězdná obloha. Je to jižní polokoule, takže tam neuvidíte třeba Velký vůz. Lidé se tam orientují podle Jižního kříže. Na naší obloze jde slunce zleva doprava, ale tam je to obráceně, stejně jako měsíční fáze.

Jak jste se tam domlouvali?
Domluvit se dá prakticky jen španělsky, na anglicky mluvícího tam téměř nenarazíte. Moje cestovní španělština čítala několik desítek slov. Spojeno s gestikulací se tam člověk domluví. Kdo španělsky umí, domluví se téměř na celém kontinentu od Mexika po Ohňovou zemi.

Co životní styl a nátura lidí?
V Chile jsou vesničky podobné těm na Balkáně. V Bolívii pak vidíte spíše hliněné domky, rozbité cesty, asfalt téměř vůbec. Elektřina je tam mezi domky různě natahaná, bydlení často improvizované, hodně slumů. Lidé tam nejsou moc družní, nedávají se s každým do hovoru. Indiáni jsou navíc takoví zádumčiví. Ženy rychle stárnou, nejvíc jsou vidět matróny s buřinkami na hlavě. Rodinné zlato tam ukládání do úst, i zdravé zuby mění za zlaté. Dentisty proto najdete na každém rohu, ale přes den prý dělají třeba autoklempíře a večer zubaře, takže bych jim moc nedůvěřoval.

Jaké jste měli možnosti dostat se na internet?
Internetové kavárny jsou tam trochu jiné než u nás. Jsou v nich papundeklové budky, odkud vždycky obsluha vymete odpadky a pustí dalšího zákazníka. Dostat se k připojení není zas tak velký problém, ale horší je to s klávesnicí. Často jsou na ní z poloviny smazaná písmena, navíc je to španělská klávesnice, takže napsat zprávu zabere třeba čtvrt hodiny. Dvacet minut trvá načtení stránky, přečtení zprávy deset minut a když už máte hotovou odpověď, vypnou proud…

Kam byste rád v budoucnu?
Určitě bych rád viděl něco z rovníkové Afriky, třeba národní parky, Kilimandžáro, jezero Tanganika. Pak mě láká Barma, Thajsko, Malajsie, Singapur, Indonésie a národní parky USA.

A jakou cestu byste doporučil cestovateli začátečníkovi, aby měla příchuť dobrodružství, ale nebyla nad jeho síly?
Záleží na tom, co hledá, ale myslím, že ideální je Rumunsko. Je tam krásná příroda, hory, moře a člověk tam musí být trochu obezřetný. Třeba při cestování vlakem nebo v horách kvůli medvědům.

Rady cestovatele:
Cennosti: Fotoaparát, peníze a doklady nedávat z ruky.
Batoh: Vzít jen minimum věcí, stačí takové, s nimiž byste vystačili na Šumavě. Jen nezapomeňte, že půjdete pralesem, pouští a budete šplhat po horách.
Očkování: proti žloutence, břišnímu tyfu, žluté zimnici
Ubytování: Ideální je zeptat se v hospodě nebo v kostele. V hostelech často neteče teplá voda, někde je v ceně internet či snídaně
Bolívie: Zbytečně drahé je nakupování v supermarketech, tam chodí jen dobře situovaní lidé; ceny jsou třikrát vyšší než na trhu. V hospodě lze za padesát korun pořídit oběd i s polévkou a pitím.