Pomáhá jim navrátit se do běžného života. Téměř deset let stojí v čele této neziskové organizace ředitel Miloš Havlík. Jak říká, za tu dobu, co Fokus na Vysočině existuje, prošel velkou proměnou, co do vnímání a poskytování služeb. Učí se především pracovníci, a to zejména naslouchat svým klientům.

V jakém směru k té proměně došlo?
V minulosti se pomáhající pracovníci obecně více stavěli do role expertů, kteří přesně vědí, co klienti potřebují. Dnes se naopak ptáme my klientů, co by potřebovali, aby se jim žilo lépe. Jsme více empatičtí a méně chytří.

Jak tuto změnu v postoji pracovníků Fokusu vnímají klienti?
Někteří byli z počátku překvapeni. Ale ono to nešlo ráz naráz, byl to postupný proces. Očekávali, že jim budeme radit, rozhodovat za ně. Musím říci, že většina z nich si rychle zvykla na vstřícnější styl práce a vnímá ho velmi pozitivně. Návrat klienta do běžného života se tak stává o něco rychlejší a především příjemnější. Bez podpory pracovníků Fokusu mají lidé s duševním onemocněním návrat do života těžší a složitější. Záleží také hodně na motivaci a osobní síle vypořádat se se svou nemocí. Je to stejné jak u zdravého člověka, někdy se přinutím cvičit, jindy si zase rád poležím.

Návrat z relativního bezpečí psychiatrické léčebny zpět do reálného života se všemi jeho nástrahami pro mnohé z nich asi není zrovna jednoduchý. Nehledě na reakce „normálního okolí“.
Ne každý prochází psychiatrickou léčebnou. Vidíte, toto je tak jeden z mýtů, kterým je toto onemocnění opředeno. V naší společnosti duševní nemoc s sebou stále nese určité negativní stigma. Nad osobou na invalidním vozíčku leckdo uroní slzu, ale duševně nemocného člověka se mnoho lidí bojí. Přitom duševně onemocnět může kdokoliv z nás. Někdo se zhroutí z přepracování, jiný naopak neunese svou tíživou sociální situaci apod. Všichni naši klienti byli kdysi zdraví, dnes se musejí vypořádat s nálepkou duševně nemocného. To je těžké především pro ně, ale i pro jejich nejbližší.

O jaké klienty pečujete? Mění se výrazně jejich počet nebo věková hranice?
Našimi klienty jsou stále převážně lidé nemocní schizofrenií. Jejich věková skladba a počty se výrazně nemění, co můžeme říci s jistotou, je to, že neubývají.

Říkáte, že co do poskytování služeb duševně nemocným prošel Fokus velkou proměnou. Pocítil jste to někdy třeba i na sobě?
Samozřejmě, jsem měně chytrý a více naslouchám. I já jsem měl zpočátku takzvaný expertní pohled, který se až postupem času začal měnit, začal jsem se klientů na jejich potřeby více ptát a především se ptát jinak. Protože jsem pochopil jednoduchou, ale důležitou věc. Jakou položíte otázku, takovou dostanete odpověď.

Pomáhající pracovník by neměl být autoritativním diktátorem ani pečující úzkostnou chůvou. Jaký je tedy ideální pohled na sociální práci s duševně nemocným klientem?
Ideální není žádný. Asi nejpřijatelnější, který dnes známe, je pohled partnerský, kdy klient i pracovník si jsou rovni. Podobně jako třeba v manželství. Partner je člověk, kterého musíme respektovat, stejně jako jeho přání a potřeby. Nikoliv s ním manipulovat podle našich expertních a osobních představ. V takovém případě dochází k naplňování potřeb a přání pracovníka a klient na to často doplácí. Bohužel i přes takové zkušenosti se k pracovníkovi klient většinou vrací, protože nemá jinou volbu a někdy také má obavy říci, že by chtěl jinou pomoc a jiným způsobem.

Taková práce ale není pro každého už proto, že ne každý pomáhající pracovník neumí najít ten správný pohled.
Správný pohled na to, jak se má pomáhat, má jedině klient. Já sociální práci pro duševně nemocné považuji za jednu z nejtěžších. Už proto, že pocity duševně nemocného člověka si nelze představit, nemůžete se vcítit do jeho pocitů, u jiných postižení si tu představu alespoň částečně můžeme navodit. Každý z nás si může chvíli sednout na invalidní vozík a projet se na něm po brodských chodnících a zkusit si nakoupit, dojít na úřady. Zavázat si oči a vyzkoušet si pocity nevidomého, ale co prožívá duševně nemocný člověk, do toho se nelze vcítit. Já se s duševně nemocnými lidmi potkávám již řadu let, ale nedokážu si skutečně představit, jaké to je, když ráno nemohou vyjít z domu. Neslyším jejich hlasy v hlavě a proto se jich musím hodně ptát, co pro ně mohu udělat, aby se jim lépe žilo.

Vy jste ale s duševně nemocnými vždycky nepracoval. Pamatuji si vás z doby, kdy jste zakládal v Havlíčkově Brodě K-centrum pro drogově závislé.
V minulosti jsem opravdu pracoval s lidmi, kteří užívali nebo experimentovali s nealkoholovými drogami, a to v rámci stejné organizace. V roce 2003 jsem nastoupil na místo ředitele FOKUSU Vysočina.

Pamatuji si ještě prvního šéfa havlíčkobrodského Fokusu, psychologa Jiřího Libru. Pokračujete v jeho stopách, nebo máte vlastní styl a způsob vedení?
Snažím se pokračovat v tradici Jiřího Libry, ale to, co pro Fokus udělal on, již někdo jiný těžko dokáže. Jeho práce je, nejenom pro mne, stále inspirativní a při občasných setkáních o ní živě diskutujeme. S doktorem Librou jsme se znali dlouho a paradoxně jsme si svoje zaměření určitým způsobem vyměnili. Jiří Libra z Fokusu odešel, dneska se věnuje práci s drogově závislými v organizaci Podané ruce a já pracuji s duševně nemocnými lidmi. Přede mnou tam ještě rok a půl byl Ing. Petr Mainer.

Co vlastně znamená název Fokus? Kdysi jsem slyšela i názor, že to pochází z latinského slova krb. Krb jako symbol soudržnosti, tepla, cosi příjemného, domáckého, bezpečného?
Ano, máte pravdu, tak přibližně název vznikl. Moc se líbil jednomu ze zakladatelů, který se jmenuje Krbec. Zakladatelé Fokusu si to budou určitě pamatovat přesněji. V současné době je v rámci republiky deset regionálních Fokusů, každý je samostatnou organizací, jedenáctý vzniká v Karlových Varech. Zajímavé je, že Fokusů je nejvíc v Čechách, na Moravě už daleko méně, pouze v Opavě.

Čím vás tak zaujala práce ve Fokusu, že jste přešel od problematiky drog, v minulosti jistě dost atraktivní, protože u nás se toho o drogové problematice po listopadu 1989 moc nevědělo, k práci s duševně nemocnými?
Ve Fokusu už jsem pracoval, protože K-centrum bylo jeho součástí. Když přišla ta nabídka, tak už jsem si trochu připadal starý na práci mezi touto cílovou skupinou, která byla ve věku mých dětí a často to byli i jejich spolužáci, a to přinášelo mnohá úskalí. Jsem také typ člověka, kterého láká dělat nové věci.

Fokus provozuje například chráněné dílny, které nemají obecně nijak lehké postavení, mají potíže s financováním, proto si chráněnou dílnu otevře málokdo. Lze od chráněných dílen očekávat nějaký efekt, především finanční?
Samozřejmě, chráněné dílny nejsou podnikatelský provoz. Plní především funkci resocializační, upevňují pracovní návyky, učí pravidelnosti, v neposlední řadě dávají prostor pro lidský kontakt. Jsou nedílnou součástí našich služeb, bez nich by byly služby neúplné. Například práce s keramikou má pozitivní vliv na obnovu jemné motoriky. Ale keramická dílna se sama neuživí. I když musím říci, že brodská dílna, díky vedoucí paní Pleskačové, má obdivuhodné výkony, jak finanční, tak zejména rehabilitační. Proto se také musíme orientovat na chráněné dílny, které jsou zaměřeny více na poskytování služeb, než na výrobu. Mají zpravidla nižší náklady a okamžitý obrat. Proto jsme například otevřeli v Chotěboři prádelnu,v Pelhřimově zase nabízíme údržbu laviček, trávníků apod.

Je krize, ministerstva šetří, škrtají příspěvky. Přemýšlíte někdy nad tím, jakou asi budoucnost může mít nezisková organizace jako je vaše?
Co bude dál, za rok za dva to je moje největší starost. Díky individuálnímu projektu kraje Vysočina máme zajištěné některé sociální služby na tři roky. Zůstává otázka, co bude s chráněnými dílnami. Tam je nejistota daleko větší, stejně jako u služeb, které jsou financované z Ministerstva práce a sociálních věcí, to je stacionář, osobní asistence a chráněné bydlení. Obdobně na tom jsou i Dobrovolnická centra.

Fokus provozuje i chráněné bydlení. Může být i tento projekt nějak škrty a úsporami ohrožen?
V současné době máme čtyři byty pro chráněné bydlení, dva v Havlíčkově Brodě a dva v Pelhřimově, bydlí v nich čtyři klienti. Připravujeme projekt komunitního bydlení pro duševně nemocné, to v kraji Vysočina nikdo nenabízí, i tento projekt by mohl být ohrožen. Ministerstva krátí rozpočty, tomu rozumím, šetřit se musí, hlavně, aby nebyla vylita vana i s dítětem. Sociální služby obecně, nejen nás, čeká nejistota, ale bylo to někdy jinak? Stali jsme se mistry v přežití. Možná bychom mohli být dobrou inspirací pro naši armádu, jak přežít i v těch nejtěžších podmínkách.

Kolik zaměstnanců má Fokus a kolik středisek?
Dnes má Fokus 113 zaměstnanců, z toho 48 z nich zajišťuje služby a administrativu, další jsou pracovníci se sníženou pracovní schopností v chráněných dílnách. FOKUS Vysočina má čtyři střediska. Tři v kraji Vysočina, jako je Havlíčkův Brod, Chotěboř a Pelhřimov a jedno středisko v Pardubickém kraji v Hlinsku.

Curriculum vitae
Miloš Havlík je sociolog a andragog, pracuje jako ředitel neziskové organizace FOKUS Vysočina, která se zabývá psychosociální rehabilitací osob s duševním onemocněním. Dlouhodobě se věnuje plánování sociálních služeb.