Jeden z největších českých malířů dvacátého století o své rodné domovině napsal: „Jistě kraj, jehož ovzduší jsem dýchal a smutnou krásu do sebe vpíjel, zanechal ve mně nesmazatelné stopy a předurčil způsob mého vidění světa. Jak bych mohl ze sebe vytrhnouti a zapomenouti ta první zjevení světa, ty kopce a kopečky s vinoucími se bílými cestami, vroubenými jeřáby, modravé dálky, skály a balvany, lesy a březové hájky, vlhká údolíčka s potoky a olšemi, černou šumící Sázavu? Miloval jsem svůj kraj, ale stejně jsem se ho bál. Ticho a hluboké šero lesů nahánělo mi hrůzu. Nekonečná zima toho pohorského chudobného kouta země, předčasné podzimy a sychravá jara svíraly mne stále jako bolestný sen. Úzkost a hrozba dívaly se na mne z toho kraje.”

Jan Zrzavý byl jako mnoho jiných mimořádně geniálních osobností nedisciplinovaným žákem. Neprospíval již v obecné škole v Přibyslavi, v Havlíčkově Brodě na gymnáziu dostal pětku nejen z němčiny, ale také z kreslení, z pražské UMPRUM ho vyloučili po prvém roce a několik let ho odmítali přijmout na Akademii výtvarných umění.

Už v sedmnácti letech odešel studovat do Prahy. Zpět přišel po téměř půl století, až ve svých 66 letech, když mu Zdeněk Pokorný, bývalý ředitel havlíčkobrodské galerie, právě v Okrouhlici našel vhodnou chalupu pro letní ateliér. Definitivně a navždy se do rodného okresu vrátil 22. října 1977, deset dnů po svém skonu v Praze. Na vlastní přání byl pochován u kostela sv. Mikuláše v Krucemburku.

Světově uznávaný malíř Giorgio de Chirico Zrzavého zařadil mezi největší malíře meditativního směru a zdůvodnil to slovy: „Zrzavý byl zakotven u klasiků a za vrchol považoval Leonarda da Vinci a florentské umělce. Ve své době, kdy dozníval impresionismus, kubismus a surrealismus, byl něčím naprosto nečekaným. Najednou se objevil umělec, který se inspiroval renesancí. To vzbuzovalo údiv. Ale nešťastné české poměry, které měly vliv i na umělecké klima, patrně způsobily, že Jan Zrzavý svůj program nedovedl ještě dál.”

Na přelomu let roku 2007/2008 Galerie výtvarného umění v Havlíčkově Brodě uspořádala výstavu, na níž se objevila díla s názvy, která se bytostně vztahují k Brodsku - Vadínská pazderna, Okrouhlice v zimě, Špejchar v Okrouhlici, Krucemburk, Krátká Ves, Podvečer v Okrouhlici, Krásná Hora, Jez na Diouse v Krucemburku, Lipnice nad Sázavou, Sázava u Babic a další.

Jan Zrzavý o svém snu z konce léta 1911
„Zdálo se mi, že jsem v Okrouhlici na nádraží, že chodím po peróně s Božkou Filipiovou, která se později stala mou švagrovou. Někoho jsme čekali, někdo měl přijet, a vlak pořád nejel a nejel. Až najednou cosi přijelo, ale nebyl to osobní vlak, který jsme čekali, přijel nákladní vlak od Německého Brodu. Začali vykládat bedny, malé, velké, mnoho beden. Skladník Hrubý ke mně přišel a podával mi nákladní list, že prý bedny jsou pro mě. „Co to je,” divil jsem se, „podívejte se, co to je!” Odtrhli sekerou víko u dvou tří beden. Byly tam samé pastely… Byl jsem strašně překvapen. „Kdo mně to asi posílá?” řekl jsem. „Podívej se do nákladního listu,” odpověděla Božka, „tam přece musí být odesílatel.” Podíval jsem se. „Odesílatel Leonardo da Vinci”, stálo tam. Okamžitě jsem porozuměl…”

Ivo Havlík