Ti dva v roce 1653 žili jako jediní nositelé tohoto příjmení v Čechách, František v Přibyslavi a Jakub napůl cesty mezi Přibyslaví a Polnou - v Hrbově. Existence obou je zřejmá z tehdejšího soupisu daňových poplatníků, tzv. berní ruly. Na otázku, co Františka Klusáčka po třicetileté válce do Přibyslavi přivedlo, genealog odpověděl:

„Vrchnost tehdy po nájezdech Švédů přidělovala vyrabované grunty novým hospodářům. František v Přibyslavi dostal dům a 15 strychů pole (4,5 ha), choval dva voly, krávu, jalovici a svini. Nově osazení měli berní úlevy, od daňové povinnosti byli osvobozeni tři roky. František Klusáček po sobě zanechal dva syny, prvorozený Kryštof se dožil na tu dobu neuvěřitelných 95 let, na svět přišel v roce 1661 a skonal až v roce 1756.”

Smrt byla evidována latinsky

Jiří Klusáček ve Státním oblastním archivu v Zámrsku v okrese Ústí nad Orlicí prostudoval matriku zemřelých farního úřadu v Přibyslavi z onoho roku 1756. Nalinkovanou knihu úmrtí farář tehdy nevyplňoval česky, ale latinsky. Zápis z 11. března 1756 na straně 349 praví: Sepultus est in Caemeterio Parochialis Eccle(sie) Przibislawiensis Christophoros Klussáczek Sacramentaliter Confessus, Sacratissimo Viatico et Extrema linetione provisus, cui etina indulgea applicata per mi Jos: Warhanek Parochui 14 diesu ante obitur.

Když odhlédneme od archaického slovosledu, pak nám v překladu vyjde, že na hřbitově přibyslavského farního kostela byl pochován Kryštof Klusáček, který věřil v boha, před skonem se vyzpovídal, přijal nejsvětější svátost a poslední pomazání mu byla „shovívavě udělena mnou, Jos. Varhánkem, farářem, 14 dní před smrtí”, jinak řečeno - dostal pozemské závěrečné rozhřešení. To je záznam z hlediska církevnáho, ale z pohledu občanského zápis dokládá, že Kryštof Klusáček v roce 1756 skonal jako opravdový kmet. Na tehdejší dobu se dožil neuvěřitelných 95 let, když se v Přibyslavi narodil již v roce 1661.

Úmrtní matriky se začaly vést později, než zápisy o narození a sňatcích. Ještě v roce 1744 papež Benedikt XIV. nařizoval biskupům, aby při vizitacích kontrolovali matriky křestní a oddací a nezdržovali se záznamy úmrtními. Na nich tolik nezáleželo. Pro křestní nebo oddací list si na faru mohl někdo přijít, ale úmrtní list poddaného v 17. a 18. století nebyl důležitý. První povinné, úplné a jednotné rubriky zavedla Marie Terezie v roce 1771. O posledních věcech člověka musely obsahovat tyto údaje: datum pohřbu, kdo pohřbil, kdo zaopatřil svátostmi, zastávané náboženství a věk zemřelého. To vše přibyslavští faráři dělali už dříve, jak ukazuje zápis o smrti a posledním pomazání Kryštofa Klusáčka v roce 1756.

Jiří Klusáček již dříve z matričních záznamů doložil, že švec Jan Klusáček, který si 10. února 1773 bral v Polné vdovu Johanu Budínskou, pocházel z Přibyslavi, jeho předkem tedy byl první osídlený muž tohoto příjmení ve městě, František Klusáček.

„Zjistil jsem, že ženich k sňatku doložil svůj křestní list, vydaný přibyslavským farním úřadem 30. ledna 1773, tedy deset dnů před svatebním obřadem. Šlo tedy nepochybně o ševce Jana, který byl v Přibyslavi pokřtěn 15. května 1747, v té době se do matrik zapisoval den křtu, nikoli narození. Matriční objev je stěžejním důkazem o přesídlení Jana do Polné. V Polné a okolí dnes žije hodně Klusáčků, díky tomuto ševci mají mnozí kořeny v Přibyslavi,” tvrdí genealog Klusáček.

Ivo Havlík