Její otec Stanislav Řezníček byl zdejším rolníkem a dědeček Jan Řezníček kovářem. Její maminka Marie Havlíčková pocházela z Bukové. Byla dcerou tamějšího rolníka Aloise Havlíčka, spřízněného s básníkem Karlem Havlíčkem Borovským, a jeho manželky Marie Henzlové z Dobré. Vlasta Kasalová tedy byla z obou stran svého rodu hluboce zakořeněna v přibyslavské části Horního Posázaví. Měla jediného sourozence, již dříve zemřelou sestru Marii Sejkorovou.

Otec patřil k zakládajícím členům místního Sokola a jeho dcera Vlasta od něj získala vztah k tělovýchově, po obou rodičích pak zdědila mimořádně velký hudební talent pro operní zpěv, který však vzhledem k tehdejším společenským poměrům nebyl naplněn. Jít zpívat do operního ansámblu v Praze se na zapadlém městě Vysočiny považovalo málem za nemravnost. Úspěšně však hrála v místním ochotnickém divadle.

Eva Bechyňová: Její zpěv mě ovlivnil

Vztah Vlasty Kasalové ke zpěvu v dopise pozůstalým vyjádřila vynikající učitelka zpěvu Eva Bechyňová: „Vážení! Jsem v tyto smutné dny s Vámi a vzpomínám na mládí Vaší maminky. Dlouhá léta jsem obdivovala zpívání v kostele sester Řezníčkových. Měly obě hlasy přirozeně krásně znějící. Musím říci, že mě jejich zpěv a příklad celoživotně ovlivnil. Naposledy jsem s Vlastičkou zavzpomínala na naše mládí, když se Martin dostal do Českých Budějovic na zpěv. Vlastička z toho měla velkou radost, že konečně někdo z rodiny bude moci svůj talent rozvíjet. Přejme jí lehké odpočinutí a Vám přeji, aby smutek nad odchodem maminky zmírnily vzpomínky na krásná léta strávená s ní.“

Rodinný zvrat po únoru 1948

Vlasta Řezníčková se v posledním válečném roce v necelých 19 letech provdala za přibyslavského statkáře Miloslava Kasala. Nadějný život byl záhy proměněn po takzvaném Vítězném únoru 1948.

Dělná rodina s generačním vztahem k půdě, rybníkům a lesům byla prohlášena za vykořisťující kulaky a všechen její majetek byl zabaven. Mladé manželství se ocitlo bez obživy a dokonce mu hrozilo úřední přestěhování z vlastního domu čísla 48 na přibyslavském náměstí do chatrného domku v Polničce. Připravený vyhazov z dědičného secesního domu se nakonec nekonal jen proto, že Vlasta Kasalová na protest proti bezcitnému bezpráví vrátila státní vyznamenání za mateřství. Manžel Miloslav nesměl obdělávat své polnosti a začal se živit jako pomocný dělník v přibyslavské cihelně.

Dlouhé roky bez pohybu

Před patnácti lety Vlasta Kasalová ovdověla. Přežila rovněž čtyři ze svých osmi dětí. První dvě zemřely záhy, dcera Liduška skonala tragicky krátce po maturitě na střední zdravotnické škole v Havlíčkově Brodě v necelých dvaceti letech jako začínající zdravotní sestra v brněnské nemocnici U sv. Anny. Syn Miloslav, který byl zahradníkem a pečlivě udržoval veřejnou zeleň města, odešel rovněž tragicky v únoru 2009.
Tyto bolestné rány paní Kasalová brala jako úděl a nesla statečně jako osudový kříž. Byla zásadově věřící ženou, vzorem skromného a hluboce prožívaného křesťanství. Řadu posledních let svého života Vlasta Kasalová pro neschopnost pohybu nevycházela na ulici, byla trvale upoutána na vozíček a lůžko, z něhož za větvemi vysokých lip marně vyhlížela slunce.

Byť byla fyzicky těžce postižena, psychicky zůstala neobyčejně čilá, zajímala se o dění ve světě, v naší zemi, v Přibyslavi. Vše dokázala stručně a přesně komentovat. Nad tímto uzavřeným životem není přehnané říct, že Vlasta Kasalová náležela k Přibyslavi a městečko patřilo k ní.

Ivo Havlík