Neopakovatelná atmosféra historického dědictví

Ve třípatrové budově se kromě studovny nachází i obsáhlý depozitář listin, fotografií či filmů. Kdo by si však myslel, že objekt slouží pouze pro uchovávání archiválií, které zde pomalu upadají v zapomnění pod příkrovem prachu, těžce by se mýlil. Během roku sem dochází studenti, amatérští i profesionální genealogové nebo laická veřejnost, která pátrá třeba po pláncích budov, pozemků a podobně.

„Jako státní instituce, která je vnitřní organizační jednotkou Moravského zemského archivu v Brně, zajišťujeme veřejnosti cenné služby,“ říká ředitel okresního archivu Ladislav Macek.

Tři a půl kilometru

Spočítat, kolik jednotlivin se zde nachází, není dost dobře možné. „Pokud bychom z nich postavili do výšky věž, měřila by více než tři a půl kilometru,“ usmívá se Macek.

Do úložných prostor, které se nacházejí v nižších patrech budovy, ovšem nemá veřejnost přístup. Při vstupu na člověka dýchne neopakovatelná atmosféra. Přesně taková, jakou byste si při představě takového zařízení představili.

Na policích v regálech, které jsou v podlouhlých místnostech vystavěny jeden vedle druhého, leží úhledně vyrovnané jednotlivé fascikly a v určitých chvílích by vás, stejně jako mě, jistě přepadlo nutkání sáhnout si na hřbety některých letitých knih, otevřít je a začít listovat dávno uplynulou historií města, obce nebo regionu. Při vyhledávání vás usměrňují ručně popsané tabulky s tituly, které navedou k tomu či onomu tématu.

Uchování cenných listin ale nespočívá pouze v jejich pouhém zařazení do polic. Práce je s nimi opravdu mnoho. „Hlavní funkce archivu jsou tři. První je takzvaná předarchivální péče. To znamená shromažďování dokumentů ze státní a veřejné správy, ale také i od soukromých subjektů. Ty je poté třeba ručně vyselektovat. Druhá funkce spočívá ve zpracovávání jednotlivých fondů. To jest rozebírání listin jednu po druhé a zakládání inventárních jednotek. Je třeba je znovu třídit, zpracovávat rejstříky a pojmenovávat je. Třetí a pro veřejnost nejhmatatelnější funkcí je pak samotná veřejná prezentace dokumentů,“ vysvětluje alespoň ve stručnosti Ladislav Macek.

Roky práce

Na pracovních stolech zaměstnanců nyní leží například dokumenty Okresního národního výboru v Havlíčkově Brodě. Jeho kompletní zpracování prý může zabrat až dva roky.

Podle ředitele se některé památky do státní péče dostávají dosti klikatou cestou. „Vyhledáváme je například v dražbách na internetu a někdy nám je nabízí pod různými příběhy soukromé osoby, ke kterým se nějakým způsobem dostaly. Je ale pravda, že na objevení čeká jistě ještě mnoho dokumentů, které prozatím leží na půdách nebo v pozůstalostech,“ přemýšlí sympatický ředitel.

O vše zde uskladněné je třeba důsledně pečovat. A tomuto logickému požadavku odpovídá třeba i klima v archivu, které se udržuje pokud možno v optimálních podmínkách. Měří se zde teplota, nebo vlhkost vzduchu, která musí odpovídat stanoveným požadavkům.

V nejchráněnějším místě objektu – plně klimatizovaném trezoru – samozřejmě ještě více než jinde. Právě zde jsou totiž uchovávány skutečné lahůdky ať už z nejstarší podložené historie nebo také z novějších časů.

„Fotit vám zde výjimečně povolíme, ale pouze bez blesku,“ upozorňuje mě hned ve dveřích můj průvodce. Archiválie by zkrátka neměly být nikterak porušeny. Jako absolvent katedry historie nevím, na co se po vstupu do tajuplné komnaty dívat dřív. A že je toho skutečně hodně.

Ve velkých deskách je zde uložena například listina z roku 1269, ve které je současný Havlíčkův Brod zmiňován jako Brod Smilův a na pečeti je nejstarší vyobrazení hornického náčiní ve střední Evropě. Ředitel archivu pak v bílých rukavicích opatrně vytahuje desky s další překrásnou listinou. Ta je sice o něco mladší, ale svým obsahem nesmírně významná.

„Roku 1278 udělila zdejší vrchnost Brodu hornické právo a to je v kontextu tehdejší doby a právních zvyklostí naprostý unikát,“ vysvětluje Macek. Rok 1278 je totiž nechvalně proslulý bitvou na Moravském poli, kde zemřel král „železný a zlatý“ Přemysl Otakar II.
„A v tomto roce měl zkrátka jiné starosti. Proto panstvo mohlo této situace využít,“ doplňuje Macek. Ten pochází z Přibyslavi a právě z tohoto města se v trezoru objevují i další zajímavosti.

Neznámá sestra slavných rukopisů

„Unikátní, ale nepříliš známá, je i takzvaná Paměť přibyslavská,“ vytahuje ředitel z masivní kovové skříně jednu z uschovaných knih. Zvláště historici zabývající se českými dějinami devatenáctého století a tedy i zápasem u prosazení českého živlu v německém prostředí by nad ní radostí jistě zavýskali. Svou tématikou a obsahem se totiž velmi přibližuje svým mnohem známějším kolegům. Rukopisům Zelenohorskému a Královédvorskému.

„Právě v době, kdy probíhaly vášnivé debaty o jejich pravosti, byla tato paměť brána jako jeden z důkazů jejich autenticity. Svoji formou totiž imituje listinu ze čtrnáctého století a svým obsahem popisuje dějiny Přibyslavi na pozadí celostátní historie z desátého století,“ doplňuje Macek.

Nakonec se ukázalo, že jde stejně jako v případě rukopisů o podvod, ale v době snahy o vyzdvihnutí svébytnosti české kultury a historie mohla mít velký význam při dokazování „pravosti“ slavných rukopisů.

Do těchto prostor je samozřejmě veřejnosti vstup zapovězen. A ve formě reprodukcí je možné si po oficiálním zažádání listiny prohlédnout.

Historicky významní „krasavci“ ale nemusejí být uloženi pouze v trezoru a mít formu psaných dokumentů. Svoji naprosto neocenitelnou hodnotu mají i filmy či fotografie. Třeba jednou z fotografií lipnického hradu byl více než nadšen tamější kastelán Marek Hanzlík. Mohutná gotická stavba je na ní totiž zachycena ještě před ničivým požárem, který tam vypukl roku 1869. „Další unikátní snímky pocházejí třeba z konce války,“ doplňuje Macek.

Jedině objednávka

Nenápadná budova tedy uchovává mnohé neocenitelné artefakty. Je tedy na místě obava ze zlodějů? „Nám, a to musím zaklepat, se odtud zatím nikdy nic neztratilo. Muselo by jít skoro jistě o krádež na zakázku, protože obyčejný lapka by se zde jen velmi těžce orientoval. Ale vyloučeno to samozřejmě není. Ostatně není tomu tak dávno, co i v médiích proběhly zprávy o krádežích v jihočeských archivech,“ upozorňuje ředitel instituce.

Aby bylo možné představit si hodnotu některých archiválií, přidává Ladislav Macek i jednu příhodu. „Kdysi jsme s kolegou vezli na ocenění jednu z knih. Do Prahy jsme ji vezli zabalenou v dece na zadní sedačce auta, když jsme jeli nazpět, leželo nám tam prakticky jeden a půl milionu korun,“ usmívá se můj průvodce po archivu.

Podle něj snesou ty české knihy srovnání i se zahraničními, přestože mají mnohdy jinou právní formu. „Velmi slušný základ archivářské práce byl založen už za doby Rakouska – Uherska a v dobách první republiky. U nás se začala soustava těchto institucí systematicky zakládat v roce 1954 a od roku 1960 fungují v podstatě v této struktuře,“ dodává Macek.

Po dvouhodinové návštěvě se za mnou zavírají dveře. Můj pocit je však rozporuplný. Dvě hodiny je totiž na prohlídku zoufale málo a bylo by možné zde strávit celé dny a týdny. Takové historické lahůdky ve svých útrobách skrývají tuzemské okresní archivy.