Bez zajímavosti není ani to, že hostinec je nyní v majetku Haškovy rodiny a interiér připomíná pobyt spisovatele.

Když jsme otevřeli dveře hostince U České koruny a od stolu se zvedl Richard Hašek, majitel hospody, aby nám podal ruku, vzhledem k podobě by bylo možné říci, že muž před námi je sám Jaroslav Hašek. Samozřejmě je to pouze jeho vnuk. Po několika úvodních slovech jsme už byli v současnosti a požádali Richarda Haška o rozhovor. Usmál se a přívětivým gestem nás pozval ke stolu v hospodě.

Lze říci, že jste slavný, jak to pociťujete?
„Myslíte kvůli dědovi? Ale vůbec ne. Já se nijak nezasloužil o to, že jsem jeho vnuk a upřímně řečeno to dlouho o mně nikdo ani nevěděl.“

To se nechce ani věřit, čím to bylo?
Mohu to potvrdit například tím, že dokonce manželka Zdena se o tomto blízkém příbuzenském vztahu nastávajícího manžela se slavným spisovatelem dozvěděla asi dva dny před svatbou.

Při jednom z mnohých setkání jste se zmínil o svých životních stupních. Můžete se o ně se čtenáři podělit?
Ve svém mladém věku jsem měl dva životní stupně. Po rozvodu rodičů ve svých sedmi letech ztrácím maminku. Otce ani nikoho jiného z okolí moc nezajímalo haškovství v tom smyslu, že byl synem spisovatele. Druhým životním stupněm pro mne byl nástup do vojenského gymnázia v Bratislavě, tedy hodně daleko od svých nejbližších. Navíc jsem se potom už k rodině nevrátil. V té době jsem se hodně zajímal o sport. Dělal jsem gymnastiku, lyžoval a musím říci, že dobře a úspěšně.

Kdy jste si poprvé „pořádně“ uvědomil, že jste vnukem slavného spisovatele?
„Teprve až v 80. letech minulého století se mi jako vojákovi podařilo dostat do Prahy. Potom po úmrtí otce Richarda dochází ke zlomu a postupně jsem si vše začal plně uvědomovat a takzvaně se vracet ke skutečnosti, že jsem vnukem Jaroslava Haška.

Po roce 1990 skončil váš pracovní poměr u armády, co bylo dál?
Řeknu to trochu vzletně, ale začal jsem vnímat velký respekt k Lipnici jako takové, vzhledem k tomu, jak se zde vyvíjela historie Osudů dobrého vojáka Švejka. Musím také přiznat, že v té době mne ani ve snu nenapadlo, že bych se někdy v Lipnici usídlil s celou rodinou a ještě v hospodě.

Ale přiznejte, že vám přece jenom začal „červíček“ vrtat v hlavě v souvislosti s možným pobytem v Lipnici a v hospodě, nebo se pletu?
Ano, máte pravdu, ale v té době bychom ještě hospodu po ekonomické a provozní stránce asi nezvládli. Od roku 1996 byla hospoda mimo provoz z důvodu konkurzního řízení po bývalém majiteli a až v roce 2000 jsem zdevastovaný dům i s hospodou koupil.

Myslíte si, že to bylo rozumné řešení?
Předně v tom byl pořádný kus odvahy i podpory ze strany celé rodiny. Nyní už nejen mne, ale také manželku, která pečuje o ekonomiku, syna Martina, ten zase se sestrou Petrou se stará o ten nejlepší chod hospody, odvážný počin těší, protože se nám podařilo vytvořit v Lipnici gastronomické centrum. A to stylem, výzdobou interiéru včetně ubytování představuje hospoda U České koruny neživoucí památku na spisovatele Jaroslava Haška. Je to to nejkrásnější, co jsme jako rodina mohli udělat.

Jaké bylo vaše mládí?
„Jako chlapec jsem dříve než Haškovo dílo četl jeho životopis. Zajímalo mě, jaký Jaroslav Hašek byl, chtěl jsem mu porozumět. U nás doma se o něm moc nemluvilo. Otec ho vlastně znal málo a i já jsem byl od patnácti let pryč z domova. Víte, leccos se dá pochopit z Haškova díla, lecco i nepřímo. Podle mne z osobnosti babičky Jarmily. Byla to zvláštní zasněná dívka, uměla francouzsky, latinsky, psala fejetony, povídky i romány. Byla to jedna z mála žen, které pochopily humor. A milovala až do smrti Jaroslava Haška, toho bouřliváka, bohéma, muže, kterému nebylo nic svaté.

Uchováváte něco cenného jako památku na spisovatele?
V domě v Praze mám knihovnu, pracovní stůl a křeslo. Tento nábytek v podobě tehdejšího svatebního daru je z roku 1910, když se Jaroslav oženil s Jarmilou Mayerovou. Nechce se ani věřit, že nábytek přežil nespočet stěhování, ale jeho získání nebylo až tak jednoduché.

Nezdědil jste spisovatelské nadání?
Ne, psát jsem se nikdy nepokoušel, spíš mne zajímala kromě sportu také hudba. Hrával jsem na kytaru. Jaroslavem Haškem však žiji nadále. Letos v lednu byla již zaregistrována Společnost pro oživení nesmrtelnosti Jaroslava Haška. Je v ní mnoho nových tváří včetně haškologů, například Karel Srp. Navíc se i scházíme v prostorách Jazzové sekce v Praze. Počítáme s uskutečněním mnoha zajímavých a s Jaroslavem Haškem spjatých akcí až do roku 2008, kdy si připomeneme 125. výročí spisovatelova narození.

A poslední otázka, jak je to s tím klidem?
Život spěchá dál, pořád se objevuje něco nového, ale spisovatel Jaroslav Hašek byl jen jeden. Někdy si v návalu starostí říkám, to chce klid, i když to Hašek nikdy neřekl a nenapsal. Kdo ví, kdo si slavné pivní heslo, to chce klid, vůbec vymyslel.

Richard Hašek
Narodil se v roce 1949 a je vnukem spisovatele a humoristy Jaroslava Haška.
S manželkou Zdeňkou má dvě děti: Martina a Petru.
Od roku 2000 se všichni společně starají o rodinný majetek, hospodu U České koruny v Lipnici nad Sázavou.
Jejich stylově zařízená hospoda je krásnou neživoucí památkou na slavného děda Jaroslava Haška.

Jaroslav Švanda