VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Píšu příběhy od té doby, co umím psát

Světlá nad Sázavou /FOTOGALERIE/ – Úspěšnou muzikálovou a literární sezonu má za sebou neobyčejně nadaná, talentovaná a cílevědomá Lucie Hrochová, šestnáctiletá studentka gymnázia v Ledči nad Sázavou.

4.7.2011
SDÍLEJ:

Lucie Hrochová.Foto: Ludmila Hrochová

Je autorkou tří muzikálů, ve kterých vystupovala a také je režírovala. Představení, které se momentálně hraje, má název Zwosku. Její další zálibou je literatura. Se svými prózami získala řadu ocenění a čestných uznání. Na pulty knihkupectví do konce roku zamíří její druhá kniha Poznání z nebes.

Muzikál Zwosku si minulý pátek odbyl svoji úspěšnou derniéru. Jak bys zhodnotila uplynulou sezonu?
Jedině citoslovci. Slovy to jde těžko. Jako příklad mého hodnocení bych uvedla: „Ach, jééé, žůžo a tý brďo!“

O čem vypráví děj?
Příběh vypráví o voskových figurínách v obchodě, které se v noci probouzejí a žijí vlastním životem. Zápletka je o tom, že se figurína zamiluje do člověka a člověk se zamiluje do figuríny. Jenomže jeho expřítelkyni se to velmi nezamlouvá…

Jak dlouho jsi na tom pracovala?
Nápad na tento muzikál vznikl loni v červnu, od konce září jsme ho začali nacvičovat. Pracujeme na němstále, pořád je co vylepšovat.

Kolik lidí v něm hraje?
Když počítám i ty, kteří nám pomáhají, tak je nás dvacet jedna, z toho je šestnáct účinkujících.

Jde o spolužáky z gymnázia?
Převážně ano, ale hrají zde také tři věrné kamarádky ze Světlé, které se objevily i v předchozích muzikálech. Teď za mnou dojíždějí do Ledče.

Co bylo prvním impulsem, díky kterému ses rozhodla napsat muzikál?
To už je dávno (zamyslí se). V páté třídě základní školy jsme z jakési knížky nacvičovali divadlo a od šesté třídy jsem už začala scénáře psát já. Zpočátku jsme hráli jen ve třídě, v sedmé třídě jsme „povýšili“ na tělocvičnu.

A pak jsi začala psát muzikály?
Ano, ten první se jmenoval Kdo chce víc, může mít všechno, druhým byla Sněhová královna na motivy pohádky H.Ch.Andersena. Třetí je nyní aktuální Zwosku.

Chystáš už nějaký další?
Ne, už nechci režírovat, takže další rok žádný nový muzikál nebude. Chceme pokračovat s tím současným. Baví mě psát, baví mě hrát, ale ztratila jsem sílu na organizování všech záležitostí okolo či na řešení docházky.

Kolik představení jste odehráli?
Derniéra v Ledči, která se konala 24. června, byla třináctým představením. Hráli jsme zatím jen ve Světlé a v Ledči nad Sázavou.

A co bude s muzikálem dál?
Rádi bychom nabídli představení školám na Vysočině a vyjeli i do jiných okresů. Na muzikálu jsme odvedli spoustu práce, takže s tím nechceme jen tak skončit. Myslím si, že kdybych chtěla naše „voskové řádění“ přetrhnout, ostatní by mi to nedovolili (směje se).

Takže ostatní chtějí hrát?
Děcka mají spoustu energie, s každým představením jejich nadšení narůstá, moc si přejí pokračovat…

Chodilo na vaše představení hodně lidí?
Ano, návštěvnost byla velká. Každý sál má jinou kapacitu, v Ledči v sále s kapacitou sto čtyřiceti lidí jednou přišlo jen tři čtvrtě sálu, protože se hrál hokej (smích), ale když jsme hráli veřejnosti podruhé, sál byl plný. Ve Světlé je kapacita sálu zhruba pět set lidí a při mém špatném odhadu byl poprvé zaplněn z osmdesáti procent a při druhém přibližně na šedesát procent. Znám některé úžasné šílence, kteří na našem muzikálovém představení byli i čtyřikrát.

Máš opravdu věrné fanoušky…
Aje jich docela dost, divím se, že to chtějí vidět víckrát.

Ty se ale věnuješ převážně literatuře. Jaké byly tvé literární začátky?
Ještě teď mám začátky (směje se).

I přesto, že vyhráváš všechny možné soutěže?
Ano, to jsou pořád ještě začátky. Je pravda, že píšu od té doby, co umím psát, ale předchází tomu čtení. Intenzivně čtu od doby, co umím číst. Sestřenice k nám na návštěvu přestaly jezdit, protože jsem po nich pořád chtěla, aby mi předčítaly (smích). Takhle psaní asi začíná, člověk musí mít z čeho čerpat.

Který úspěch z literárních soutěží považuješ za největší?
Do soutěží píšu až letos, poslala jsem příspěvky asi do osmnácti soutěží, v deseti z nich jsem se umístila buď na prvních třech příčkách, nebo jsem získala čestné uznání. Jsem ráda za každou povedenou soutěž, nemůžu říct, že bych některou výhru považovala za větší. Líbilo by se mi, kdyby se v rámci soutěží konaly i nějaké rozbory. Takhle mámjen papírek s umístěním, ale nevím, co v mémtextu porotu zaujalo, nebo čeho se mám pro příště vyvarovat.

Chtěla ses někdy věnovat žurnalistice?
Dříve jsem si myslela, že bych mohla být novinářka, dělala jsem rozhovor s Ondrou Rumlem nebo s Jitkou Zelenkovou. Tuhle myšlenku už
jsem zavrhla, protože by mě nebavilo psát o něčem, co bych měla zadané. Nechci se ničím svazovat. Bavilo by mě si psát jen tak. Když do novin, tak jedině úvahy. Potřebuju psát subjektivně, ne objektivně. Na zprávy nekoukám, místo novin čtu knihy, ani nevím, co se ve světě děje, takže nemůžu být novinář. Ale už jsem své místečko ve psaní našla. Přesto stále ještě zkouším všechno možné, třeba i epigramy.

Pokud vím, tvůj epigram vyhrál v soutěži, kterou hodnotil Jan Vodňanský.
Tam jsem dostala čestné uznání. Epigramů jsem posílala více, asi čtyři, pět. Potěšilo mě, že se porotě líbily, přestože to byly mé první pokusy.

Počátkem června jsi získala první místo v literární soutěži, kterou pořádal Památník Terezín. Jak se ti psalo na téma holocaustu? Není to pro dívku tvého věku přece jen vážnější téma?
Ne, psalo se mi hrozně hezky. Dokonce jsem tu práci tvořila večer před uzávěrkou. V jednu chvíli mě napadlo, jakým způsobem to napsat, a pak už se mi písmenka sypala z prstů sama.

Na pultech knihkupectví mohou čtenáři dokonce najít tvoji knihu, Přátelství z nebes.
Začala jsem ji psát, když mi bylo třináct, trvalo mi to symbolických sedm měsíců a byla vydaná na konci roku 2009.

O čem je?
O andělech. Konkrétně o dvou nejlepších kamarádkách jménem Isabela a Catherine. Trochu mě mrzí, že jsem hlavním hrdinkám dala cizí jména, ve třinácti jsem si myslela, že je to hezké, ale teď bych jim dala česká jména, byly by to Maruška a Pepička (smích). Člověk je hodně ovlivněn překladovou literaturou, ale pak nikdo pořádně neví, jak má cizí jména vyslovovat. Jde o příběh dvou nejlepších kamarádek, kterým se do přátelství přimíchá Samanta, která patří mezi Spojence Negativity. Samanta zařídí, aby Isabela zemřela. Ta se dostane do nebe, stane se andělem a snaží se uchránit svoji nejlepší kamarádku před Samantou, která si užívá trápení Catherine. Takhle shrnutě to zní divně…

Takže lepší je si to přečíst.
Určitě. Druhý díl se jmenuje Poznání z nebes, vyjde do konce letošního roku a silně navazuje na první díl. Zápletku nebudu prozrazovat. Třetí díl už nenapíši, protože druhým dílem příběh končí.

Ve tvých textech se často objevují andělé a mystika…
Mně se hodně líbí prolínání dvou světů, dělám to i v muzikálech. Sněhová královna – prolínání skutečnosti s pohádkovým světem, Zwosku
také – tam se prolíná skutečnost a svět figurín, v knihách se prolíná svět andělů s podsvětím a životem na Zemi. Je krásné věřit, že ve všedním, obyčejném světě existuje také něco jiného, kouzelného.

Pokud vím, ta kniha byla někomu věnovaná …
Byla věnována všem, kterým se Spojenci Negativity pokusili zničit život.

Měl jsem na mysli jednoho konkrétního člověka, tvého tátu…
Tatínkovi je věnovaná druhá knížka. První díl si ještě přečetl, ale nedožil se jeho vydání. Je to dva roky, co umřel. Ale nechci, aby si někdo kupoval knížku jen kvůli tomu, že mi umřel tatínek…

Bylo pro tebe těžké se s jeho odchodem vyrovnat?
Taťka měl sedm let rakovinu. Obrovským darem je jenom to, že s touto nemocí dokázal žít tak dlouho a byl se mnou i ve fázi, kdy jsem začínala chápat víc věcí. Dal mi obrovské množství všeho, povídal si se mnou o knížce, když něčemu nerozuměl, tak jsem mu to vysvětlovala a tím mě napadaly další věci. Tatínek četl úžasné knížky, které teď čtu i já, měl obrovskou víru v uzdravení se a tím mi pomohl, o všem se se mnou bavil. Umřel v létě. Hned v září jsme začali připravovat muzikál Sněhová královna, takže byla spousta práce. Nebyla jsem ve své kůži, ale soustředila jsem se hodně na muzikál, pořád bylo co dělat.

Nezlobíš se, že jsem se zeptal na tátu?
Ne.

Vím, že je to hodně citlivé téma…
Nevím jak to říct, ale je to přece normální, každý umře, já také umřu, každý má v rodině schovanou nějakou smutnou událost. Tyhle věci se dějí pořád, člověk se z toho ale nesmí zhroutit, protože by si neužil to, co si užít má. Jenom nevím, jestli tohle téma do rozhovoru o psaní a tvorbě patří…

Tak určitě tě to určitým způsobem ovlivňuje…
Asi ano. Člověk se chová jinak, než se chovají moji vrstevníci, víc přemýšlí, víc některým věcem rozumí, víc si váží rodičů. Tím člověk asi rychleji dospěje, až moc rychleji…

Všiml jsem si tvých básní v časopisu pro onkologické pacienty. Píšeš také poezii?
Básničkami jsem začínala, pak jsem v určitém období psala mírně depresivní básně, které mám moc ráda, ale teď jsem spíš prozaistka. Na básně musí být určitá nálada, už jsem dlouho žádnou nenapsala.

Jak ses adaptovala na ledečské gymnázium?
Docela dobře, ale už se těším na vysokou, mým přáním je dostat se na DAMU nebo na JAMU.Těším se, až se budu moci zabývat pouze těmi činnostmi, kteréměbaví.

Kdo je Lucie Hrochová:
Narozena 21. 12. 1994, s maminkou a mladší sestrou Lídou žije v Opatovicích u Světlé nad Sázavou. Od září bude studovat druhý ročník gymnázia v Ledči nad Sázavou. Je autorkou a režisérkou muzikálů Zwosku, Sněhová královna a Kdo chce víc, může mít všechno. V literární činnosti se věnuje především próze, druhý díl předloni vydané prvotiny vyjde do konce roku. Účastní se řady literárních soutěží, ve většině z nich se umisťuje na prvních místech nebo získává čestná uznání. Letošní i loňský rok byla nominována na ocenění Talent Vysočina. Navštěvuje dramatický kroužek. Mezi její další záliby patří četba a zpěv.

Autorizovaný rozhovor s Lucií Hrochovou, který jste právě dočetli, si můžete stáhnout také ve formátu PDF na tomto odkazu (6 MB), navíc je tato verze s barevnými fotografiemi.

Autor: Petr Stránský

4.7.2011 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Volby na Vysočině.

ČSSD Vysočinu neudržela, ANO slaví vítězství

Jan Tecl, lídr ODS na Vysočině.

Reakce ODS: Otázka je, kam bude republika směřovat

Volby 2017 mají na Brodsku jasného vítěze: Hnutí ANO

Havlíčkobrodsko – S úderem druhé hodiny se uzavřely volební místnosti a začalo sčítání hlasů. Už první průběžné výsledky ukázaly, že volební účast překročila na Havlíčkobrodsku dalece 64 procent a jasným vítězem voleb se stalo ve většině případů hnutí ANO před ODS a KSČM. Výrazný úspěch zaznamenali Piráti i SPD Tomia Okamury a KDÚ-ČSL.

Krajský úřad dohlížel na klidné volby

Vysočina – Pracovníci Krajského úřadu Kraje Vysočina, kteří tradičně na volby na Vysočině dohlíželi, se během hlasování nesetkali s žádným závažným problémem nebo nedostatkem.

Přibyslav: Voliči jsou vzorní

Přibyslav – Ve třech volebních okrscích se volilo v Přibyslavi. Do budovy radnice přicházeli jak obyvatelé města, tak i voliči ze všech místních částí. V každém okrsku bylo zapsaných přes tisíc voličů, účast už v pátek překročila 40 procent.

Co si zvolíme, to budeme mít, říká nejslavnější český vězeň

Havlíčkův Brod – Pane Kajínku, mohu se s vámi vyfotografovat? Jak se z vězně stane celebrita? V roli spisovatele se představil na 27. Podzimním knižním veletrhu nejslavnější český vězeň Jiří Kajínek.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení