Ota Pavel potkal ve svém životě ryby, Václav Augustin z Oudoleně zase dravce. Před dvaceti lety se stal prvním registrovaným členem Klubu sokolníků na Havlíčkobrodsku a patří mezi čtyři aktivní sokolníky, kteří v současné době v okrese Havlíčkův Brod působí. Ptactvo českých luhů a hájů ho přitahovalo od dětství. V jeho zálibě, která z koníčka přerostla v opravdového koně, ho podporoval i jeho otec.

Je to tak?
Je. Tatínek mi opravdu fandil. A nevadilo mu, když jsem z lesa domů nosil sojky, straky, kavky a já nevím, co ještě dalšího, a staral se o ně. Příroda a les mě vždycky přitahovaly, proto jsem se také stal lesníkem, myslivcem a sokolníkem. Zkrátka a dobře, splnil se mi velký dětský sen.

Co exotické ptactvo, to vás nikdy nelákalo?
Ani ne. Mívali jsme doma třeba andulky, jeden čas jsem se věnoval i holubům, křepelkám a bažantům, ale popravdě řečeno, nebylo to ono.

Pestrobarevný amazoňan s vámi prostě nic nedělá?
Ne. To ale neznamená, že by se mi tito ptáci nelíbili. Ale nějak podvědomě cítím, že to prostě není ono.

Vaší krevní skupinou jsou prostě dravci. Lépe řečeno naši dravci…
Je to tak. Říká se, že sokolnictví je staré, jako lidstvo samo, a je to pravda. Odnepaměti draví ptáci lidi přitahovali. A lidi měli potřebu je k sobě připoutat. Ne doslova, ale pocitově. Chtěli je chovat, chtěli je mít blízko sebe. Sledovat jejich způsob života, charakter a pochopitelně v dobách minulých pro ně znamenali i získání kořisti, získání potravy. Ne nadarmo je sokolnictví považováno za umění, za moudrou vlastnost lidstva uchovávat kulturní zvyky, tradice a způsob života. Proto také bylo 16. listopadu 2010, v africkém Nairobi, schváleno a uznáno jako kulturní památka Unesco.

Přitahují vás všichni naši dravci?
Každý z druhů dravých ptáků, kteří u nás žijí, je něčím zajímavý. Já jsem ale, a nebojím se toho slova, fascinován jestřábem lesním.

Čím si to jestřábí populace zasloužila?
Víte, v porovnání třeba se sokolem stěhovavým není jestřáb tak chytrý, ale je ve svém způsobu života, lovu a chování daleko přímočařejší. Líbí se mi způsob jeho letu, způsob jeho lovu, jeho tělesná konstituce, zbarvení. Je silný a obratný dravec. Pro mě král lesa v ptačí říši. Jestřáb například nikdy nezabíjí svou kořist jen tak ze zábavy. Loví pro mláďata, pro partnera a samozřejmě pro sebe, vždy jen proto, aby se nasytil.

Kolik jestřábů chováte?
Mám dvě samice a oběma říkám Báro. Jedna je devítiletá, druhá desetiletá.

Z pohledu sokolníka. Umí už Báry všechno, co mají umět?
Chov a sokolnický výcvik dravců sleduje několik cílů. Patří mezi ně samozřejmě lov, ale to je v současné době jen malá třešnička na obrovském dortu. Součástí výcviku je u jestřába volné sledování. Dále musí reagovat na přivolání, a to nejen na pískání, ale také na jméno, proto má každý dravec chovaný v zajetí své jméno. Aby se toto všechno naučil, musí sokolník zvládnout ochočení, ale také takzvané onošení dravce a spoustu dalších sokolnických dovedností.

Onošení? Co to znamená?
Do jisté míry jde o jakousi socializaci. Dravec musí například znát různá prostředí. Venkov, město, volná prostranství, les, lidi, zvířata, auta, motorky, vlaky a podobně. Příklad. V poslední době se mi často stává, že při pochůzkách potkáme v lese třeba jezdce na koních, což je to lepší, ale také na čtyřkolkách. Dravec si na to musí zvyknout, nesmí ho to překvapit. A jestřáb má ideální vlastnost, co se lovu týče, že mu v podstatě stačí jeden jediný úlovek třeba za sezonu, aby si ho zapamatoval na celý život. U jiných dravců, pakliže nepouštíme pravidelně například cvičnou kořist, dravec není schopen dokonale lovit. Jinak pochopitelně žiji v lokalitě naší krásné, ale tvrdé Vysočiny, kam tento druh dravce přirozeně patří a kde drobná zvěř, kterou jestřáb je schopen lovit, není. Navíc, jak již jsem uvedl, se mi jestřáb opravdu líbí, takže se pro mě stal dravcem, zřejmě na celý můj aktivní sokolnický život.

Lov, přivolání, pískání, jméno. Tomu všemu rozumím. Řekněte mi ale, co je to volné sledování?
Lidé samozřejmě vědí, že sokolníci své dravce nechávají volně létat. A volné sledování s tím úzce souvisí. Jestřáb je naprosto volně puštěný v lese, který je jeho domovem. Létá volně v korunách stromů nebo se obratně proplétá v podrostu a volně sleduje svého chovatele, sokolníka, v tomto případě mě. A pakliže ho chci přivolat, a učiním tak, přilétá na nastavenou ruku v rukavici. Jdu lesem, jestřába vypustím a on mě při volném letu sleduje a vrací se ke mně, když ho zavolám, tak to je ten okamžik, řekl bych malý zázrak, to je to fascinující. Když se ,,divoký dravec“ ve svém přirozeném prostředí vrátí k svému pánovi.

Jak dlouho takový výcvik dravce trvá?
Obvykle se uvádí rok. Jestřába dokážu vycvičit, a to se nechci chlubit, v průběhu dvou měsíců. Pochopitelně jeho letové schopnosti se zlepšují úměrně s délkou výcvikové zátěže. Když chci mít dokonale rozlétaného dravce, musím mu věnovat dostatečně dlouhý čas při jeho výcviku. U jestřába je ideální hodina, ale lépe dvě denně. Existuje celá řada metod a stimulů. Proto jen stručně: začíná se tím, že dravce naučíte přeskočit na rukavici. Samozřejmě díky stimulu, tedy čerstvému a teplému masu. Postupně ho navykáte na tento pamlsek spojený s rukavicí, dále s pískáním a samozřejmě také se jménem. Pavlovovy reflexy fungují stoprocentně i tady. Prostředí zahrady časem nahradíte prostředím jiným. Loukou, polem, lesem. Procesy ochočení a onošení aplikujete souběžně. Je to všechno samozřejmě daleko složitější. Záleží také na věku dravce, jeho optimální hmotnosti, na tom, je-li nakrmen, nebo ne, přepeřuje-li se, a tak podobně. Je toho docela dost a nelze to obsáhnout v tomto článku.

Vím, že jste o výcviku jestřábů napsal i knížku…
To je nepřesná informace. Mám napsanou knihu. O dravcích existuje celá řada titulů. Ovšem o výcviku sokolnických dravců jsou u nás v republice jen asi čtyři, a to vše z dřívějších dob. Knížka se jmenuje Vše dostupné o jestřábu lesním a jeho výcvik. Obsahuje spoustu dat o jestřábu lesním, popisuje od piky jednotlivé fáze výcviku a nechybí ani pár, asi deset humorných příběhů, které jsem na vlastní kůži s jestřáby zažil.

Knížka už vyšla?
Zatím ne. Vše je dneska o penězích.Jsem ale v kontaktu s grafikem a nakladatelem. Oslovil jsem s žádostí o pomoc spoustu sponzorů, moc jsem zatím neuspěl, ale nevzdávám to.

Vraťme se k dravcům. Ulétl vám při výcviku některý?
To víte, že ano. Ale při zpětném pohledu si uvědomuji, že to byla vždycky moje chyba. Jeden jestřáb mi ulétl v prvním roce výcviku. Druhého mi zabil zajíc. Zní to neuvěřitelně, ale je to tak. Nezdá se to, ale zajíc polní je velký bojovník a zdatný soupeř, i jemu patří můj obdiv. Při souboji s jestřábem vyskočil a spadl na něho. Zajíc sice útoku nakonec podlehl, ale jestřáb druhý dne uhynul také, a to na následky silného otoku plic, které nezvládlo srdce.

Když dravec v průběhu výcviku ulétne, přežije ve volné přírodě?
Pakliže je to po zvládnutém dvouměsíčním výcviku, je schopen. Ale? Obvykle se stahuje k lidským obydlím. Ví, že tam vždycky najde potravu. V zajetí se to naučil a dobře si to pamatuje. A právě tam najde často smrt, například na ulovené slípce, která sice nesnáší zlatá vejce, ale? Pokud se tak stane, prosím, sokolnický dravec má na noze jmenovku s telefonním číslem, volejte nás. Rádi uhradíme vzniklou škodu.

Slyšel jsem, že mezi dravcem a chovatelem se časem vyvine velmi úzký vztah. Ve finále pak sokolník nehlídá dravce, ale dravec si hlídá sokolníka. Je to tak?
Víceméně ano. Dravci chovaní v zajetí považují člověka za svého partnera. A podle toho se k němu i chovají. Přesto jsou základní výbavou dravce rolničky a v poslední době také vysílačky. Při volném proletu se může stát cokoliv. Uvidí-li například dravec kořist a má v tu chvíli volit mezi lovem a návratem k sokolníkovi, který ho volá zpět, vždycky zvítězí lovecký instinkt a dravec se vydá za kořistí. Za pomoci vysílačky ho ale dohledáme, dle použité telemetrie do vzdálenosti zhruba tří, což u jestřába stačí,ale také třeba až do čtyřiceti kilometrů.

Vyvedly už vaše jestřábice Báry mladé?
Zatím ne. Jestřáb se obecně, v zajetí, rozmnožuje jen obtížně. Získat ho z volné přírody je prakticky nemožné. V republice je jen pár sokolníků, kteří se jejich rozmnožování systematicky a dlouhodobě věnují. Zkoušel jsem i inseminaci, ale prozatím neúspěšně.

Které další dravce chováte?
Mám už osm let chovný pár sokola stěhovavého. V tomto případě jsem jako chovatel daleko úspěšnější. Loni pár vyvedl jedno mládě, letos dokonce čtyři.

Musíte počty mláďat, ale i počty chovaných dravců, hlásit?
Samozřejmě. Krajské úřady vedou přesnou a pravidelnou evidenci. Každý dravec chovaný v zajetí je dravcem přísně evidovaným a kroužkovaným, či jinými způsoby, nezaměnitelně trvale označen.

Liší se nějak zásadně výcvik sokola od výcviku jestřába?
Liší. Sokol totiž loví svou kořist výhradně ve vzduchu. Střemhlav se třeba z pětisetmetrové výšky pustí dolů a do kořisti udeří tělem a pařáty. Proto se při výcviku používají takzvané peřence. Je to pamlsek umístěný v imitaci třeba holuba. A když už je řeč o těch holubech, i v rámci výcviku je nutné, aby si sokol ulovil holuba skutečně naostro. Nestačí stále jenom výcvik k lovu na vábítko.

Hovořil jste o tom, že sokol je v porovnání s jestřábem chytřejší. V čem se to projevuje?
Například v tom, že sokol chovaný v zajetí rychle přijde na to, že pokaždé lovit nemusí, že přesto potravu dostane. Proto je výcvik sokolovitých dravců k dobrému lovu náročnější na množství kořisti. Jestřáb takto, v uvozovkách řečeno, neuvažuje. Do všeho jde naplno. I když dostane od chovatele potravu každý den po létání, aniž by pochopitelně něco ulovil, chová se jako při lovu stále stejně a jde do něj s velikou vervou a odhodláním.

Mají i vaši sokolové nějaká jména?
Samozřejmě. Volám na ně Kubo a Báro. Aby se mi to nepletlo( usmívá se).

Pojďme k dalším dravcům…
Dále chovám pár raroha velkého, ten mám sedm let a ještě samici výra velkého. Té je devět.

Čím své dravce krmíte?
Jednodenními kuřaty, potkany, morčaty, holuby a když náhodou na některém z mnoha sokolnických setkání ulovím zajíce, tak pochopitelně nejde na stůl mé rodiny, ale jako zpestření a odměna mým opeřeným miláčkům.

Potravu jim kupujete?
Většinou ano. Vykrmuji ale i jednodenní kuřátka nosnic i brojlerů, které jak rostou, dravcům předkládám, ale jen určité velikosti a pochopitelně nedostávají různé směsi s růstovým hormonem, jako se krmí kuřata na stůl nás všech.

Kolik toho například jestřáb za den spolyká?
Asi tak deset jednodenních kuřátek. Dravce krmím jednou denně. V různou dobu. V různou dobu beru také jestřáby a sokoly na volné prolety. Každý den ale s nimi musím ven. Výcvik se nesmí zastavit.

Jinými slovy: čtyřiadvacet hodin je pro vás málo…
Přesně tak. Sokolnictví, chce-li se mu člověk skutečně na sto procent věnovat, je vlastně způsob života. Co vám mám povídat, manželka by vám mohla vyprávět. Přijdu z práce domů a první, co udělám, je to, že jdu za svými dravci.

Říkal jste, že dravým ptákem vašeho gusta je jestřáb. Existuje ještě nějaký druh, jehož chovu byste se chtěl věnovat?
Jednou jsem uvažoval o tom, že bych třeba někdy, až nebudu mít jestřáby, zkusil chov orla skalního. Ale to je zatím opravdu jen úvaha.

Co všechno musí člověk udělat proto, aby se stal sokolníkem?
Opomeneme-li zápal a fandovství pro věc, tak je tu celá řada administrativních kroků. Musí se stát členem Českomoravské myslivecké jednoty, řádně složit myslivecké a posléze i sokolnické zkoušky a vstoupit do sokolnického střediska, čímž se stane i členem Klubu sokolníků. A hlavně: musí počítat s tím, že ho sokolnictví bude stát hodně času a také, nebudeme si to nikterak zastírat, i finančních prostředků. Ale to pochopitelně platí i ve spoustě jiných zájmových odvětví. Sokolnictví je nikdy nekončící starost o svěřené a chované dravce. Řekl bych, že sokolníkem se člověk nestává, ale rodí.