Za dalším vysočinským nej se Deník vypravil do Havlíčkova Brodu. Ze silnice na Humpolec je vidět jen travnatá pláň a letištní věže. Členové brodského Aeroklubu, který brodské letiště – jediné mezinárodní na Vysočině – spravuje, ale mohou zvídavým návštěvníkům ukázat mnohem víc.

„Naši plachtaři běžně létají trasy dlouhé tři sta až pět set kilometrů. Létáme na Suchý vrch do Orlických hor a odtamtud dál až do Krkonoš. Někdy i sedm set až osm set kilometrů až do Rakouska,“ ukazuje předseda aeroklubu Milan Janeček na mapě vzdušného prostoru.
A když někdo nedoletí, musí pro něj zbytek týmu zajet. „Letos už mi v neděli večer dvakrát volal kolega, že skončil někde na Šumavě. To opravdu nepotěší. Z patnácti větroňů, které odsud o víkendu vzlétají, se sem nevrátí tak dva tři. Většinou ale přistanou někde poblíž, nebo na jiném letišti, kam si pro ně můžeme zalétnout s vlečným letadlem,“ líčí předseda aeroklubu.

Abychom si mohli království brodských leteckých nadšenců prohlédnout pěkně z ptačí perspektivy, stoupáme po strmých schůdcích na střechu letištní budovy a pak do letištní věže. Rozhled je odtamtud opravdu náramný.
V kabině má dispečer k dispozici počítač, vysílačku i starý dobrý dalekohled položený na okně. Nejdůležitější je posádkám letadla nahlásit rychlost a směr větru, teplotu a tlak vzduchu. Díky radaru ví brodská služba o letadlech vzdálených do zhruba čtyř set kilometrů.
V zimě se obsluha věže přesune do podobně zařízené kanceláře pod věží. V ní má k dispozici i nekonečné kartony plné různých předpisů a směrnic, kterým musí toto letiště, coby letiště mezinárodní, vyhovovat. Ukrývají zde ale i takové poklady, jako jsou dodnes funkční a používané německé barografy z roku 1937. Dnes už s nimi nelétají němečtí letci cvičení pro východní frontu, ale plachtaři, kterým se hodí pro záznamy jejich letů.

Nahlédneme i do odbavovací haly, kterou klub přistavěl k letištní budově v roce 2010, kdy se letišti podařilo získat status mezinárodní letecké křižovatky. Mají tu i zvláštní místnost pro cizí piloty, kteří si v ní mohou v klidu připravit nový letový plán. Přílet na letiště je totiž nutné hlásit dopředu. Pokud se posádka zpozdí o víc než patnáct minut, je po ní okamžitě vyhlášeno pátrání.
„Letadla přilétající ze zemí mimo Schengenský prostor se musí ohlásit čtyřiadvacet hodin předem, abychom to mohli oznámit příslušným orgánům. Letadla ze Schengenu odbavujeme podle evropských předpisů,“ informuje předseda aeroklubu. Na letišti už přistály stroje z Ukrajiny, Chorvatska, Rakouska, Belgie i z USA. Vloni sem zavítal také velký speciál s díly, které rychle potřebovali v jihlavském závodu Bosch Diesel.

Příjemný zvyk
Naopak příjemným mezinárodním leteckým zvykem je obsluze letiště přivézt něco typického pro zemi přilétajícího. Na jednoho Belgičana v Brodě vzpomínají obzvláště rádi, protože přivezl výborné pralinky. Češi do zahraničí expedují – jak jinak – pivo.
„O víkendech tu držíme směny. Přes týden je možné nám zavolat a domluvit se. Letadlo tady ale může přistát i samo. Na tamtom pětimetrovém pytli si zkontroluje vítr. Tohle je návěstí, tato značka třeba znamená, že tu není asfalt, a tahle, že tady letadla mohou popojíždět, jak chtějí,“ představuje Janeček barevné ukazatele položené na štěrku před letištní budovou. Veledůležité zařízení ze všeho nejvíc připomíná pískoviště.

„Jakékoliv dítě sem přijde, hned si sem jde hrát. Klidně po tom i skáčou,“ dodává s úsměvem Janeček k přirovnání místa k pískovišti.
A teď už se dostáváme k hangáru. „Tohle je klasický ultralight,“ představuje předseda aeroklubu letadélko v téměř dětském provedení. Dvě sedačky, velká vrtule a k tomu křídla potažená látkou a opatřená dokonce i zipy. V hangáru jsou uschovány také navijáky, které pomocí kilometrového ocelového lana vymrští větroně směrem k obloze. Další letadla, motorová i bezmotorová, jsou rozmístěna v areálu letiště.
Kdo by se chtěl k brodským vzduchoplavcům přidat, má dveře otevřené. Těm, které by lákalo vyzkoušet si let letadlem, se nabízejí vyhlídkové lety, které lze zakoupit i jako dárek. A po domluvě se lze vydat kamkoliv po Evropě.

Kdo by zatoužil sám usednout na sedadlo pilota, musí počítat s tím, že si to vyžádá důkladnou přípravu. Nejoblíbenější je plachtění, jehož základy se dají zvládnout i přes léto. „Plachtit se může už od patnácti let. Starší větroň přijde na pětačtyřicet až padesát tisíc korun, nový až na několik milionů, výcvik stojí dvacet až pětadvacet tisíc korun,“ přiblížil Janeček finanční nákladnost takového koníčku.
Adepti letectví toho musí vstřebat opravdu hodně. Pravidly leteckého provozu a meteorologií počínaje, navigací a jazykovou průpravou konče. Jazykem pilotů je od vzniku jejich profese angličtina. Nutné je rovněž ovládat mezinárodní kódy pro mimořádné situace. Kromě všeobecně známého tísňového volání: „May day,“ se užívají i speciální nastavení přístrojů, která letové kontrole taktně naznačí, že se na palubě děje něco, co rozhodně nepatří do standardního letového plánu.

„Nejlepší je, když si to člověk špatně nastaví a pak se diví, proč vedle něj letí gripeny a ptají se, co se jako děje,“ směje se jeden z pilotů.
Zvířecí pomocníci
Na škodu nejsou ani znalosti chování dravých ptáků, kteří dokážou plachtařům ukázat, kde jsou silné stoupavé proudy. „Poštolky a káňata jsou i přímo tady. Máme je rádi, protože vychytávají myši v dráze,“ upozornil Janeček na zvířecí pomocníky poté, co se od letištní věže ozval křik osamělé poštolky.

Na letišti, které má v současnosti zatravněnou přistávací plochu o rozměrech osm set krát padesát metrů, mohou přistávat pouze stroje do hmotnosti pět a půl tuny. Asfaltová dráha by přišla na padesát milionů korun. Klub pro ni zatím nemá využití, a proto plánuje pouze srovnání stávající travnaté plochy.

A když už jsme na letišti, rádi přijímáme nabídku na krátký vyhlídkový let nad městem. Počasí nám přeje, je krásný slunečný den. U hangáru už na nás čeká Cessna FR 172. Naším pilotem je Ondřej Paclík. S létáním začal v roce 2002, kdy mu bylo čtrnáct let. Nyní už má na různých typech letadel nalétáno téměř čtyři sta hodin.
Nejdříve nás usadí a pořádně připoutá, pak spustí motor, který je nutné zahřát. Letadlo se chvěje a pilot nám zatím ukazuje některé ze spousty ukazatelů na palubní desce.

Po chvíli můžeme vyjet směr ranvej. Tady je ještě třeba udělat motorovou zkoušku. Ta má bezprostředně před startem prověřit, jestli je technika v pořádku. Ve vzduchu už se dá těžko něco opravit. „A teď probudíme dvě stě deset koní,“ prohodí pilot a najednou už nejedeme, ale letíme. Sice jsou cítit poryvy větru, které s letadlem a zároveň s našimi žaludky sem tam zhoupnou, ale jinak je to opravdu paráda.
„Už máme výšku dvě stě metrů,“ hlásí pilot. Pod námi se rozprostírá krajina plná malých domečků, temně zelených lesů a nahnědlých strnišť. Míříme nad Havlíčkův Brod. Když letadlo oblétá náměstí, naprosto plynule se nakloní. Žádná závrať, nic takového. Jako by neplulo vzduchem, ale teplým olejem. Zdá se, že si jen tak plachtíme kolem města. Zdání ale klame, letová rychlost je v tuto chvíli sto sedmdesát kilometrů v hodině.

Pod námi je už opět letiště. Na přání fotografa se vydáme podívat ještě nad nedalekou Lípu. Jsme tam za pár okamžiků, pole a silnice pod letadlem neutíkají, prostě jen kloužou někam za nás. Fotbalisté na stadionu vypadají jak veselé oranžové a bílé tečky. A Lípa se tváří vysloveně pohádkově – samé červené střechy, zeleň trávníků a sem tam azurové očko bazénu.

Stav „beztíže“
Ještě jeden plynulý oblouk a už míříme zpátky na letiště. „Chcete zažít takový malý stav beztíže?“ optá se nás ještě pilot. Nejistě přikývneme, protože nevíme, co máme čekat. Ale když už jsme tady…
To, co následovalo, byl dost nepříjemný zážitek. Okamžitě jsem se chytla nejbližšího popruhu a čekala, až se přestanu beznadějně propadat kamsi dolů. V takovou chvíli cítíte každým kouskem těla, že se blíží něco nepříjemně definitivního a nevíte, jak to celé skončí. Sice jste přesvědčeni, že letadlo má v rukou zkušený pilot, prastaré instinkty kdesi hluboko v mozku ale křičí, že v podobných případech není jistota vždy na místě.

„Dá se na to vůbec zvyknout?“ ozval se po manévru fotograf, který toto zpestření letu nesl podobně špatně jako já. „Dá, tohle nebylo nic zvláštního. Jenom jsme trochu klesli,“ usmívá se pilot.
A už se před námi vynořily bílé značky vymezující přistávací dráhu. Ze země vůbec nebylo poznat, kde vlastně začíná a končí, ze vzduchu je ale vidět naprosto jasně.

„Máme boční vítr. Je to, jako kdybyste se pokoušeli přeplavat rovně řeku. Musíte se prostě trefit,“ vtipkuje pilot, zatímco nás navádí na přistání. Letíme, země se blíží. Až mírné drncnutí nám prozradí, že už jsme zase v jistém hájemství gravitace.
Drkocáním po dráze se otevře jedno z okének a do kabiny, kde je celkem dost horko, vtrhne příjemný vánek. „A máme to i s automatickou klimatizací,“ glosuje pilot konec našeho vzdušného výletu.

Zuzana Klementová