Ve vesničce nad Borovským potokem stojí jednadvacet domů a v nich žije pouhých sedmnáct lidí, převážně chalupářů.
V knize Cesta liběcká - v dějinných proměnách se stezkami vedlejšími a strážnicemi od Františka Horáka a Emanuela Chramosty (byla vydaná v roce 1923 a nedávno ji objevil Milan Janáček z Oudoleně) je popsána odbočka Liběcké stezky z Chotěboře do Bohdalova. Čteme:
„Na blízku, více k jihu, vidíme Železné Horky, osadu s bývalými železnými doly. Poblíže této osady na osamělém návrší, as půl hodiny od naší cesty vpravo, jest Horní dvůr, bývalá to tvrz Horecká, na níž seděl r. 1403 Jiří z Kecalova či z Horek.”
O tomto muži se ví, že v roce 1397 svědčil s dalšími místními panoši z družiny Jošta z Ronova a Letovic na jeho listině dané v Přibyslavi o nadání věčného platu ke kostelu v Pravnově, který stával u Ostrolovského rybníka v dnešním Novém Ransku.
Tvrz přežila nájezdy Švédů
Kamenná tvrz je skutečnou dominantou Železných Horek, stojí na návrší v nadmořké výšce 515 m již osm století. Stručnou historii si lze přečíst na vratech.
Bytelná stavba v roce 1654 odolala nájezdu Švédů, kteří všechno ostatní srovnali se zemí tak dokonale, že vesnici proměnili v neobydlenou pustinu.
Spálená země se teprve později zvedla z trosek, aby napsala novou kapitolu - svými hamry a dýmačkami pozvedla pokrok v metalurgii železa.
Majitelem byl i Zachariáš z Hradce
V 16. století dal zchátralou tvrz obnovit Kryštof Čechočovský na Horkách a podle historika Sedláčka se díky tomu začal psát Na nových Horkách. Jeho syn Jindřich tvrz v roce 1569 prodal Zachariášovi z Hradce, majiteli Telče. Vzdělaný český šlechtic na honosné ženitbě v Polné pojal za manželku Kateřinu z Valdštejna a pro ni v Přibyslavi postavil renesanční zámek, dnešní sídlo českého Centra hasičského hnutí.
Na sýpku byla tvrz proměněna na přelomu 17. a 18. století, dokládá to fakt, že v roce 1808 je v polenském urbáři vedena jako obilní špejchar. Turisticko–vlastivědný průvodce Havlíčkobrodsko uvádí, že Železné Horky své jméno dostaly od železného hamru, který v roce 1464 Přibek z Horek prodal Jiříkovi Hamerníkovi.
Hamr zkujňoval železo z okolní rudy, později bylo taveno v dýmačkách. V 18. století se v Železných Horkách zkujňovalo železo dovážené ze Starého Ranska, kde Ditrichštejnové na tehdejší dobu postavili moderní vysokou pec.
Zatemňoval se každý vikýř
Spisovatelka a scénáristka Jaromíra Kolárová, autorka filmů Holky z porcelánu a Léto s kovbojem, před svou smrtí vzpomínala, jak do jedné tvrze poblíž Modlíkova mládež z širého okolí chodila za války tančit.
„Vzhledem ke 'zkracování fronty' byly v protektorátu zakázány veškeré zábavy, smích byl na indexu, stejně tak divadlo i tanec. Ale venkovská mládež se nevzdávala, tančilo se ve stodolách, na špejcharech, kde se dalo. Ve špejchaře musel být zatemněn každý vikýř, nohy zvedaly prach i osiny, byla jsem na té tancovačce jednou, a málem jsem se zadusila. Proč jsme pro takový nesmysl riskovali život, je mi dosud záhadou. Ale byla v tom zřejmě nejen touha zatancovat si, ale dokázat sám sobě, že se zákazy nedáme zdeptat a že na nás Němci prostě nemají,” píše Kolárová v zajímavých memoárech Divný čas, divná láska.
Při letošní návštěvě syna spisovatelky, rovněž spisovatele Vladimíra Kolára, v Modlíkově se v debatě se starousedlíky potvrdilo, že jeho maminka (tehdy pod dívčím příjmením Setničková) ve svých válečných vzpomínkách skutečně popisovala ilegální tancovačku v horecké tvrzi.
V horecké škole už dětské hlasy nezní více než čtyřicet let
Malá vesnička, která dnes samosprávně náleží k nedaleké Havlíčkově Borové, měla ještě před několika desítkami let svoji školu. Její budova stojí zhruba uprostřed obce, na půli cesty mezi oběma částmi malé vísky.
Škola zde však nestávala vždy. Až do roku 1897 chodili žáci z Horek k vyučování do Borové, která sice leží nedaleko, ale v nevlídném počasí mohla být někdy cesta dětí do školy dost náročná.
„Na žádost místních obyvatel však povolila tehdejší c.k. zemská školní rada zřídit v obci celoroční školní exposituru. Tuto žádost podepsal za Borovou pouze farář Moravec a řídící učitel Jan Hruška,“ píše ve své poutavé knize Havlíčkova Borová ve svědectví starých pergamenů Jaroslava Stránská.
Děti nejprve vědomosti vstřebávaly v malém domku Viléma Králíčka s popisným číslem 4. V dubnu roku 1900 se však v Horkách rozhodli postavit novou školní budovu. Tímto projektem byl pověřen stavitel Jan Křovák, který stavbu dokončil zhruba v polovině roku 1903. Škola tak mohla být záhy Josefem Ježkem posvěcena a prvním vyučujícím v horecké škole se stal František Cihlář.
Borovský řídící učitel Jan Hruška prý ve své řeči k rodičům mimo jiné také prohlásil: „Dejž Bůh, aby slova jeho padla na půdy úrodné a přinesla užitku stonásobného.
Jednotřídní škola
Od postavení budovy, která na svém místě stojí dodnes, už nebylo daleko k úplnému osamostatnění. Zařízení totiž stále náleželo jako expositura pod borovskou školu, ale už v roce 1905 ji změnila císařsko královská zemská školní rada na samostatnou jednotřídní školu.
Během jejího trvání se zde vystřídala zhruba dvacítka učitelů a desítky dětí. Jejich počet se však neustále snižoval, a tak v září 1967 byla škola v Železných Horkách nadobro zrušena.
Za rvačky platili penězi i krátkým pobytem ve vězení
V dnešních novinách by taková zpráva o hromadné rvačce s krvavými zraněními a rozbitým majetkem stála na čelních stránkách.
A ani vesničky ve starém rakouském mocnářství nebyly podobných údálostí ušetřeny. Dosvědčuje to i zmínka o velké rvačce při posvícení v Železných Horkách z roku 1912. „Zúčastnili se jí mladíci cibotínští – rozbíjeli sklenice – zakrváceli mnohé zdejší, vytrhávali tyčky v plotě, shodili zábradlí u mostu a jako diví si počínali,“ stojí v dobové zprávě. Rozdováděná chasa však poprávu za svoje řádění zaplatila. Movitější penězi, ti chudší dvou až třídenním vězením. Je vidět, že to dříve i v Horkách opravdu „žilo“.
Zdroj: J.Stránská, Havlíčkova Borová ve svědectví starých pergamenů.
Vytoužená samostatnost malé obci příliš dlouho nevydržela
Čtyři roky po vzniku samostatného Československa požádaly Horky o odloučení od Havlíčkovy Borové. Na řadu tak musela přijít vyjednávání, která skončila v roce 1924 z pohledu Horeckých úspěšně. Osamostatnění bylo dosaženo.
Společné zastupitelstvo bylo rozpuštěno a namísto něj byly jak v Borové, tak i v Železných Horkách vytvořeny správní komise, které měly fungovat do doby, než budou vypsány nové obecní volby.
K těm však nedošlo a Horky získaly své vlastní zastupitele, kteří do funkce vstoupili podle dohody. Starostou byl deseti hlasy zvolen Josef Poul.
Vesnička měla dokonce i svoji školní radu, ale finančně byla i nadále závislá na větší sousední obci. Až do dubna 1925 totiž nebyly vyhotoveny nové katastrální mapy, a proto muselo být nakládání s penězi společné. V roce 1962 došlo k opětovnému sloučení obcí.
Zdroj: J.Stránská, Havlíčkova Borová ve svědectví starých pergamenů
– Vesnička měla například v roce 1910 tehdy dnes již stěží uvěřitelných 303 obyvatel, kteří žili v osmatřiceti obytných číslech.
– Podle soupisu zvířat se zde tehdy chovalo 156 kusů hovězího dobytka, 26 koz, 47 prasat, 612 slepic, 61 hus, čtyři kachny a patnáct včelstev.
– V roce 1921 zde byla jednotřídní škola, poplužní dvůr, dva mlýny, dvě vodní pily, dva smíšené obchody a dva hostince.
– S elektrifikací obce se započalo v roce 1927, proud byl zapojen od prvního ledna 1929.
– Obec měla dříve také svoji honitbu. Ta byla v roce 1960 sloučena s honitbou v Havlíčkově Borové a Peršíkově.
– Od roku 1914 zde fungoval i samostatný hasičský sbor
zdroj: J. Stránská. Havlíčkova Borová ve svědectví starých pergamenů
Ivo Havlík, Jakub Janáček
