Polský název Jarzębiak etiketa uvádí včetně akcentu pod prostřední samohláskou, která v češtině neexistuje.

„Je to senzační zjištění, protože Jarzębiak patří mezi polské lihoviny s největší tradicí, jeho konzumace je popsána v řadě literárních děl s historickou tematikou a jeho pijáckou popularitu v Polsku lze v českých zemích srovnat s moravskou slivovicí nebo karlovarskou Becherovkou. Jarzębiak je znám v Polsku od XVI. století, ale nejlepší období zažíval od XIX. století, kdy ho začal produkovat lihovar arciknížete Rainera Habsburga v Lanckoronie, což je městečko poblíž Wadowic, rodiště papeže Jana Pavla II., čili v Malopolsku, které tehdy, stejně jako české země, patřilo do Rakouska,” říká univerzitní profesor Karol Daniel Kadłubiec, přední polský vědec v oboru etnografie a folkloristiky.

Dorota Havlíková, česká absolventka Slezské univerzity v polských Katovicích, se pozastavuje nad tím, jakým způsobem se před 150 lety, tedy před vynálezem automobilu, Jarzębiak dopravoval koňskými potahy z Přibyslavi do Polska, když do Vratislavi, hlavního města tehdejšího Slezska, byla z Vysočiny cesta dlouhá přibližně 250 kilometrů.

Kvalita jeřabinky závisí především na sklizených bobulích. Pokud se strom otrhá už v září nebo začátkem října, plody mají trpkou a hořkou pachuť, vyšlechtěné odrůdy je proto dobré sklízet teprve po prvních mrazících v listopadu nebo až prosinci.

Továrnu na likéry v Přibyslavi založil v roce 1854 Adol Böhm, rodák z Karlova. Původně učitel se dodatečně vyučil obchodníkem u otce Karla Havlíčka Borovského v Německém Brodě. Když v Přibyslavi ovdověla paní Smejkalová, rozená Jelínková, vzal si ji za manželku i s pěti sirotky a stal se spolumajitelem jejího obchodu. Karlovský učitel, Adolfův otec Kašpar Böhm, koupil šťastný los a tučnou výhru v loterii rozdělil mezi své tři potomky. To Adolfovi umožnilo naproti přibyslavského nádraží vybudovat lihovar, pěstitelé své ovoce již nemuseli vozit koňskými potahy k pálení až do Šlapánova.

Tradice likéru už zanikla

Název Adolf Böhm, s.r.o., dnes nese pálenice a octárna v Úsobí. Jiří Žáček z Věže, který v ní dlouho pracoval, nezná nikoho, kdo by dnes jeřabinový likér vyráběl, i když tyto červené bobule jsou ve znaku Kraje Vysočina. „Nevylučuji, že si někdo doma jeřabiny maceruje v lihu, ale ještě jsem se s tím nesetkal,” tvrdí bývalý mistr oboru. Také podle zpráv z Polska Jarzębiak ustupuje do pozadí, z trhu ho vytlačují obilní vodky a populárnější je také Zubrówka, lihovina, v níž se přímo v láhvi maceruje tráva ostřice z Bělověžského pralesa.

Ivo Havlík