VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Letos jsem poznal jiný Dakar, říká navigátor

Velké Meziříčí /FOTOGALERIE/ – Již potřetí se navigátor Tomáš Ouředníček vracel ze slavné dakarské rallye. Každý přílet byl však úplně jiný.

9.2.2012
SDÍLEJ:

Posádku týmu Offroadsport tvořili (zprava) Miroslav Zapletal, Petr Zábranský a Tomáš Ouředníček. Foto: Archiv Tomáše Ouředníčka

Zatímco před třemi roky se jako nováček vracel s cenou za senzační sedmé místo v absolutním pořadí, jehož dosáhl spolu s řidičem Miroslavem Zapletalem v Mitsubishi L200, o rok později si spolu z Jižní Ameriky přivezli místo trofejí zlomené obratle.

A jiný byl i letošní návrat. Po více než osmi tisících kilometrů v kabině kamionu MAN si z nejtěžšího motoristického klání světa přivezl zjištění, že Dakar, jak jej znal, je vlastně docela jiný a že možnosti jeho i celého týmu, jsou mnohem dál, než si myslel. „Závod i lidi jsem poznal z úplně jiného úhlu. Dakar je drsný podnik pro drsné nátury, ale přišla třeba i chvíle, kdy jsem se rozplakal,“ říká dvaačtyřicetiletý závodník z Velkého Meziříčí.

Proč jste se letos rozhodli vyrazit v nákladním autě?
No, s kamionem jsme původně jet nechtěli. Loni na jaře jsme už byli natolik zdraví, abychom mohli zase závodit a přihlásili jsme se do seriálu mistrovství světa v cross country rallye. Měli jsme špičkové auto BMW X3, dařilo se nám a před posledním závodem sezony v Egyptě jsme byli třetí. Vinou rumunského závodníka, který na nás skočil z duny, jsme však nedojeli. Navíc jsme přišli o auto, které jsme už nestačili opravit.

A kamion byl jediný po ruce?
Ano i ne. Mezitím nás kontaktoval polský tým Caroline, který má ve svém středu slavného skokana na lyžích Adama Malysze s tím, že by chtěli zajistit servis pro svá dvě auta. Původně měli v úmyslu jet s vozy Porsche, ale s těmi nedokončili ani jeden přípravný závod, a tak si od našeho týmu koupili dvě starší Mitsubishi Pajero.

Takže jste jeli vlastně jako mechanici?
V podstatě ano, ale v závodním autě. Fígl je v tom, že na Dakaru nemůže závodníkům pomoci nikdo jiný, než zase jen závodníci. V kategorii kamionů jich skutečně závodí tak dvacet; většinu tvoří vozy, které zajišťují takzvanou rychlou asistenci. Kamion jede závod, ale pokud vidí svou posádku v nesnázích, tak jim pomůže. V našem případě byla naším hlavním úkolem podpora Alberta Gryszczuka a hlavně Adama Malysze.

Vy sám ale mechanik nejste…
To byl taky jeden z důvodů, proč jsem nechtěl jet kamionem. Věděl jsem, že je to nepředstavitelná dřina. Mirek Zapletal mě ale přesvědčil argumentem, že mu bude více než další automechanik užitečnější navigátor a nebude zbytečně ztrácet čas hledáním trasy. Navíc byla taky ve hře možnost, že se s polskými auty něco stane a bude prostor i pro závodění. Na to nakonec nedošlo, ale samozřejmě jsem se snažil být platný i mimo kabinu, jak jen to bylo možné.

S Miroslavem Zapletalem jste už sehraný tandem. Třetím členem byl automechanik?
Petr Zábranský je nesmírně šikovný kluk, který dokáže stejně jako Mirek opravit snad všechno. Jeli jsme takovou špičkovou jízdu, že na našem autě nebylo třeba prakticky nic závažného opravovat. Čeho jsme se ale všichni báli, byl defekt. U auta máte kolo vyměněné za dvě tři minuty, u kamionu to trvá třeba půl hodiny a je to dřina. Já s Mirkem máme oba zlomená záda, Petr je zase menší postavy, takže nás to opravdu děsilo. Díky Mirkově stylu jsme celých těch bezmála osm a půl tisíce kilometrů ujeli na jedné sadě pneumatik. To je asi unikát.

Takže hlavní část práce na trati představovala péče o Poláky?
Pro nás byla hlavní hvězda Adam Malysz, toho jsme museli dostat do cíle za každou cenu. To se nám nakonec podařilo. Možná i díky tomu, že jeho auto bylo připraveno u nás v Dřevohosticích, měl mnohem méně problémů než Albert Gryszczuk, který si auto chystal sám.

Jaký je rozdíl sedět v osobním autě a v kabině kamionu?
Pro mě byla kamion od začátku velká neznámá. Truckeři nás varovali, že to hází. Jenže oni nemají zkušenost z auta a nemůžou porovnávat. Je pravda, že jsme jeli opatrněji než čelo závodu. Museli jsme ale jet zase natolik svižně, abychom stačili. Pro mě byl asi největší rozdíl v tom, že v kabině náklaďáku je překvapivě mnohem větší ticho než v autě a příjemná je i klimatizace. Výhodou je určitě i lepší rozhled. Kamion se lépe řídí a naviguje například v dunách. Auto se musí do duny rozjet a nahoře je málo času na rozhodnutí kam dál. Kamion vyjede výrazně pomaleji, takže nebezpečí chyby není tak velké. Na druhou stranu člověk stráví na trati mnohem víc času. Do bivaku jsme přijížděli často pozdě v noci a za pár hodin s vámi už zase někdo lomcuje, že se jede.

Je v kabině kamionu víc času třeba i na kochání se krajinou?
Nejeli jsme jako turisté, jízda musela být svižná. Na to, abychom si řekli nějaký vtípek nebo se upozornili na zajímavou scenérii, jsme však čas měli. Navíc jsme museli docela často ven kvůli vyfukování kol, takže byla možnost si i odskočit. Takových přestávek v osobním v autě moc není.

Na týmovém webu se ale během soutěže psalo, že s opouštěním kabiny jste to vždycky tak jednoduché neměli…
To byla vůbec jediná závada na našem autě. Stalo se, že jsem nemohl otevřít dveře na své straně. Prostě se zasekl zámek a s dveřmi nebyli několik dní schopni pohnout ani mechanici od MANu. Nešlo to ani rozdělat, ani vypáčit, nic. Na každé zastávce jsme museli vystupovat všichni, to bylo nepříjemné a i fyzicky hodně náročné. Když se pak navíc zabouchly dveře i na Mirkově straně, bylo to ještě veselejší. Stáli jsme bezradně před zavřeným autem a nemohli odjet. Banalita, ale v té chvíli skoro neřešitelný problém. Už to vypadalo, že budeme na poslední chvíli rozbíjet okno. Naštěstí jsme pak uvolnili alespoň jedny dveře a mohli pokračovat. I takhle komický může být Dakar.

Jaký je rozdíl mezi skutečně závodními kamiony a například vaším strojem?
Náš kamion je v uvozovkách sériový stroj, které dodává MAN motorsport. Opravdu špičková auta jsou jiná, ale asi nejzásadnější rozdíl je v hmotnosti. My jsme měli téměř dvanáct tun; auta, která jedou opravdu na výsledek, mají kolem osmi a půl, devíti tun.

Vaše auto už ale bylo prověřeno Dakarem…
Naše auto dojelo před třemi roky na třiatřicátém místě. Tehdy jej řídil Robert Randýsek a byl to jediný český kamion, který dojel do cíle. Byla to tehdy naše rychlá asistence, ale jejích služeb jsme nemuseli ani jednou využít.

Co veze asistenční kamion?
Není to tak, že bychom vezli celé náhradní Pajero. Například motor jsme s sebou neměli. Vezou se díly, které se dají na místě opravit – čtyři kola, startér, převodovka, ramena nápravy, turbodmychadlo… Na autě může samozřejmě odejít všechno, ale pokud je to opravitelná věc, pak jsme schopni auto znovu rozjet.

Je vůbec možné v dunovém poli vyměnit třeba převodovku?
To jsme v podstatě dokázali hned několikrát. Měnili jsme spojku Pajera dokonce i v obávaném prachovém písku feš feš. Skutečně jsem zíral na to, čeho jsou kluci v těchto podmínkách schopni. Oprav bylo poměrně dost, měnila se ramena náprav, startéry, občas jsme auta i táhli. Jedno polské Pajero by bez nás skončilo už v prvních dunách. Sice jsme díky tomu nasbírali mnoho penalizací na nesplnění časového limitu, ale naše poslání bylo tentokrát jiné.

Hodně času jste strávili i nedobrovolným bivakem…
Celou dobu jsme se báli toho, že zůstaneme v dunách přes noc, až na to došlo. Bylo to v poslední etapě před dnem volna a už podle toho, že pořadatel umožnil příjezd do bivaku až do večera druhého dne, bylo jasné, že to bude asi peklo. Nebylo to tak hrozné, ale jen do chvíle, kdy jsme v podvečer potkali Alberta s rozsypanou spojkou. Nechtěli jsme riskovat jízdu v noci, a tak zatímco Pajero po opravě ještě v noci odjelo, my jsme se rozhodli zůstat do rána.

Jaké to pro Středoevropana je strávit noc na nejsušší poušti světa?
Nechci říci, že to bylo přímo romantické, ale jistou atmosféru to mělo. Vylezl jsem si na střechu auta, vyšly hvězdy a měsíc, kolem se míhala světla těch, kteří se snažili najít cestu. Ráno jsem se ale vzbudil s úplně promočeným spacákem. To, kolik spadne na poušti rosy, mě překvapilo.

V poušti asi není orientace úplně snadná.
Problémy s navigací jsme neměli. Jednou se nám stalo, že jsme se nemohli přes zapadlá auta dostat ke kontrolnímu bodu a dvě hodiny nám trvalo, než jsme našli cestu oklikou. Až dodatečně jsme se dověděli, že penalizace za neprojetí byla jen hodinu. Na druhou stranu si ale můžu stále říkat, že jsem za celou svou navigátorskou éru neztratil ani jeden bod.

Letos se závodníci poprvé podívali do Peru. Jak jste vnímali rozdíly mezi zeměmi?
Lidi byli všude opravdu úžasní a o soutěž byl obrovský zájem. Vedle bivaků stála vždy stanová městečka s fanoušky a bez toho, abychom nebyli pod jejich dohledem, jsme se často nemohli ani převléct. Je ale fakt, že jsme byli tak unavení, že nám bylo kolikrát všechno jedno. Ale rozdíly znát jsou. Argentina je hodně evropská a lidé jsou velice milí a otevření. V Chile je vidět, že je to bohatý stát a možná i proto jsou lidé trochu uzavřenější. Peru je naopak velice chudé, ale lidi byli neuvěřitelně přívětiví. Neustále se vyptávali, odkud jsme a jak se nám u nich líbí. Peru o Dakar hodně stálo a bylo znát, že si toho lidé považují.

Váš hlavní úkol byl hlídat, jestli nestojí u cesty některé z „vašich“ Mitsubishi. Existuje i nějaká spolupráce mezi soupeři?
Oproti předchozím rokům, kdy jsme se s autem pohybovali na čele, jsme si letos připadali, jako bychom jeli jiný závod. Vepředu je to jiná rychlost a potkáváte úplně jiné lidi – na trati i potom v bivaku. Tam vzadu jsou ti obrovští hrdinové, kteří do toho dávají své poslední peníze, doslova se bijí o každý kilometr a snaží se dojet i v podmínkách, v jakých by to někteří z těch vepředu už dávno vzdali. Tady mnohem více funguje soudržnost a vzájemná pomoc. My jsme pomáhali také, ale na to, abychom tahali každého, nebyl čas. Příliš opozdit jsme se nemohli.

Jak funguje spolupráce s českými týmy?
Český ostrůvek je tak malý, že se samozřejmě všichni známe, a pokud je to možné, tak si pomůžeme. Na trati jsme například svařovali vrtuli u tatrovky Tomáše Vrátného. Je jasné, že jsme klukům fandili a sledovali jejich výsledky.

Byli jste i u nehody Aleše Lopraise?
Jakmile jsme poznali, že to, co tam leží na zádech s utrženými koly, byla jejich tatrovka, tak jsem se, nestydím se to říct, normálně rozbrečel. Věděli jsme, že má Aleš ten den narozeniny a že si bude asi chtít dát jako dárek etapové vítězství. Když jsme viděli, co zbylo z jejich auta, tak jsme si v první chvilce mysleli, že to snad nemohl nikdo přežít. Předtím jsme na trati pomáhali Albertovi, a tak jsme přijeli až poté, co kluky odvezli. Čekání na vrtulník muselo být hrozné. Byla to velká smůla, kdyby z té asfaltky vyjeli o kousek dál, tak se nestalo nic.

Člověk asi nemusí být přímo u trati, aby viděl, jak jsou i některé kamiony nadupané…
Je pravda, že se kamiony za poslední roky zrychlily. Dříve jsme osobákem běžně předjížděli i Kamazy, dnes dojíždějí kamiony mezi deseti nejlepšími auty.

Váš kamion do cíle nakonec dojel. Byli spokojeni i Poláci?
Myslím, že jsme svou misi zvládli dobře. Oni dobře vědí, že bez nás by nedojeli. Albert Gryszczuk skončil až před cílem, Adam Malysz dojel jako nováček osmatřicátý. Podle Mirka Zapletala má v rallye velkou budoucnost. Je to velká hvězda, ale také skromný kluk, má cit a hlavně je zvyklý na sobě tvrdě pracovat.

A jaká je budoucnost týmu Offroadsport a vaší posádky?
Pro letošní rok bychom s Mirkem – asi jako jediná česká posádka – rádi absolvovali celý seriál mistrovství světa v cross country rallye. Je to deset závodů po celém světě. Logisticky se to nedá zvládnout s jedním autem a ta kromě BMW nejspíš pojedeme i s Hummerem. No, a na přelomu roku, pokud půjde všechno podle představ, bychom mohli zase stát na startu Dakaru. Tentokrát by to ale už nemělo být v kamionu, ale snad v dobře připraveném a konkurenceschopném osobním autě.

Jste šéfem mladé dynamické firmy, máte rodinu. Půjde to všechno dohromady?
Ve firmě mám schopné kolegy, mnozí naši zákazníci se stali i našimi fanoušky. A doma? To budeme muset s manželkou ještě probrat. Je ale pravda, že mistrovství světa ještě vyřešené nemám.

Předchozí otázka měla být poslední, ale přesto mi to nedá: Za několik roků jste se vypracoval mezi nejlepší navigátory světa. V kabině Tatry Aleše Lopraise se přitom v poslední době lidé na tomto postu střídali. Neláká vás trochu myšlenka přesednout do kabiny stroje, jehož posádka jede na vítězství?
Nikdy jsem nenavigoval nikoho jiného než Mirka Zapletala a tak jsem o tom nikdy nepřemýšlel. Párkrát jsem se sám sebe ptal, jestli bych dokázal navigovat třeba německy, anglicky nebo rusky, abych to mohl zkusit v nějakém továrním týmu. V Mirka mám ale absolutní důvěru. Je to špičkový pilot, takže jízda s ním je vždycky zážitek, a stát s Mirkem na pódiu je pocit, který se nezapomíná.

Tomáš Ouředníček
- Dvaačtyřicetiletý rodák z Brna žije ve Velkém Meziříčí. Je podruhé ženatý, má dvě dcery a syna.
- Navigátorem v automobilových cross coutry rallye se stal před čtyřmi roky. Jako člen malého týmu Offroadsport z Dřevohostic na Přerovsku se na prvním jihoamerickém Dakaru v roce 2009 zasadil o jeden z nejvýraznějších českých zápisů v historii nejtěžší motoristické soutěže světa. Spolu s Miroslavem Zapletalem obsadili v sedm let starém voze Mitsubishi L 200 sedmé místo v absolutním pořadí a třetí místo v kategorii vozů s benzinovým motorem.
- V roce 2010 utrpěl na dakarské rallye zlomeninu páteře stejně jako pilot Miroslav Zapletal. Již v loňském roce se však společně na závodní tratě vrátili a v seriálu mistrovství světa FIA cross country obsadili celkově čtvrté místo. Na letošní Rallye Dakar vyrazili spolu s mechanikem Petrem Zábranským v kamionu MAN jako rychlá asistence polského týmu Caroline, mezi kamiony skončili na čtyřicátém místě.
- Kromě terénních aut je jeho celoživotním koníčkem hudba a vše kolem ní. Je majitelem velkomeziříčské firmy Musicdata, která obchoduje zejména s hudebninami a ozvučovací technikou. Krom řady jiných akcí zajišťoval například ozvučení projevu amerického prezidenta Baracka Obamy, či vystoupení světoznámého tenoristy Luciana Pavarottiho.

Autor: Stanislav Caha

9.2.2012 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Jaroslav Faltýnek a Andrej Babiš
46

ANO nevyhrálo na Brodsku jen v necelé desítce obcí

I sociální demokraté sledovali výsledky voleb společně.
18

Hodnocení voleb: Zklamání i naděje politiků

Lídr TOP 09 na Vysočině se obává ztráty demokracie

Vysočina - Strana TOP 09 se do poslanecké sněmovny dostala takříkajíc s odřenýma ušima.

AKTUALIZOVÁNO

ONLINE: Volby skončily. ANO vítězí i na Vysočině

Vysočina - Volby do Poslanecké sněmovny ČR skončily. Vysočina už není oranžová. Zmodrala a ovládlo ji podobně jako jiné kraje hnutí ANO.

ČSSD Vysočinu neudržela, ANO slaví vítězství

Vysočina – Vysočina už není oranžová. Zmodrala a ovládlo ji podobně jako jiné kraje hnutí ANO. Hlas hnutí ANO dalo 28,63 procent vysočinských voličů. Pro ANO jde o výrazné zlepšení oproti minulým volbám v roce 2013, kdy pro tuto stranu v kraji hlasovalo 15,89 procent voličů.

Reakce ODS: Otázka je, kam bude republika směřovat

Vysočina - S potěšení sledoval v Modrém domě v Jihlavě výsledky voleb do Poslanecké sněmovny volební štáb Občanské demokratické strany.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení