Tentokrát do výstavní síně přivedl výtvarné překvapení se jménem Natalia Akovantseva.

Rodačka z Moskvy (1973) vystudovala pražskou Akademii výtvarných umění, zprvu ateliér kresby Jitky Svobodové, potom ateliér malířství Zdeňka Berana. Hlásí se k ruské realistické tradici druhé poloviny 19. století, obdivuje díla Repina, Serova, Korovina a Vrubela.

Janáček na vernisáži řekl, že autorku pozval na doporučení svého zákazníka Viktora Pivovarova, proslulého ruského malíře, který trvale žije a tvoří v Česku.

Tento lauerát ceny Revolver Revue o Natalii Akovantsevě prohlásil: „Když jsem přemýšlel o tom, jakou povahu má malířské nadání této mladé umělkyně, uvědomil jsem si, že je to především vynikající cítění barvy. A jejím dalším nadáním je vnímavost ke světlu. Barevné cítění Natalie prozrazuje její původ. Je to ruské cítění barvy. Oproti francouzskému barevnému cítění, jehož hlavním specifikem je složitá harmonie odstínů, pracuje ruský malíř naopak s disharmonií, ostrými a neobvyklými kontrasty, na obrazech nacházíme silnou a znělou barvu, je dostačující připomenout Maljavina, Larionova nebo Maleviče.

Co se týká světla, lze říci, že se Natalia přidržuje spíše evropské tradice. Kultura zobrazování světla v evropském malířství od Georgese de La Toura a Rembrandta až po Maneta a Morandiho je dokonale propracovaná a má i svůj závažný obsah. Bohužel v postmoderním malířství se tato kultura světla stala nepotřebná a v současnosti je prakticky zapomenutá. Proto bylo pro mne objevení této tradice v díle mladé umělkyně vzácné."

Akovantseva v Přibyslavi vystavuje cyklus obrazů na téma Akademie výtvarných umění v Praze. Představuje portréty pedagogů, s nimiž se v průběhu studia setkávala, i další běžné zaměstnance alma mater českého výtvarného umění.

Kdosi k tomuto cyklu poznamenal: „Je zajímavé, že tak prostý, ale ryzí nápad ještě dosud nikoho nenapadl." K vidění jsou také podobizny malířčiny babičky. Za ní Natalia od dětských let jezdila z Moskvy na Krym. Ve městě Feodesie se denně setkávala s tvorbou velkého ruského malíře Černého moře Ivana Ajvazovského.

Ivo Havlík