Hovořili o škole a jeden se toho druhého ptal, jestli by se dnes chtěl vrátit do lavic. „Jasně! To by byla pohodička! Po poledni padla, žádný starosti, hezká paní nebo ještě lépe slečna učitelka a ještě bych byl neuvěřitelně vzornej a za vysvědčení dostal kolo," smál se dotázaný. Nechal jsem se jimi inspirovat a v duchu položil stejnou otázku sám sobě. Odpověď zněla ano, ovšem pouze za neuskutečnitelné podmínky možnosti návratu v čase. Mé prvotní ano se tedy ve vteřině změnilo v ne. Dnes už bych do školy chodit nechtěl. Ne proto, že by mi škola jako instituce vadila. Ne proto, že bych se nechtěl naučit něco nového od zkušených a mnohdy i moudrých kantorů. Ne proto, že bych se stranil kolektivu a nevyhledával společnou zábavu. Spíš proto, že bych jen stěží skousl stále se prohlubující sociální rozdíly, s nimiž se musejí dnešní žáci, a to po celou dobu školní docházky, vyrovnávat. Spíš proto, že by mi vadilo, jak hnusně se dokážou někteří žáci, ale i rodiče, k učitelům chovat. Spíš proto, jak porevoluční vládnoucí garnitury na pedagogy zvysoka, dlouhodobě a systematicky kašlou a sráží je na společenském žebříčku, pro almužny, které jim v rozpočtu vyčleňují, níž a níž. Být školákem, stejně jako učitelem, dnes rozhodně není žádný med.
jaromir.kulhanek@denik.cz
