Jen jednou jedinkrát na konci 19. století vyšel tiskem poutavý příběh, který napsal sám slavný tanečník během svého pobytu v Americe. Stalo se tak ve městě Chicago, stát Illinois. Příběh vyšel pod názvem Kolem světa o jedné noze, cesty a příběhy z dráhy umělecké. Nebýt archiváře města Golčův Jeníkov Jiřího Kratochvíla, zřejmě by kniha upadla v zapomenutí. Ten příběh je starý víc než jeden a půl století. Nicméně je tento životopis kombinovaný s cestopisem zajímavým svědectvím o životě na různých místech Evropy, Asie i Ameriky.

Donáto? Kdo to je?

I s jednou nohou se člověk může stát taneční hvězdou.Zdroj: Biografie A. ZajíceKdo to vlastně byl ten tajemný A.Z. Donato? Dostupné informace o něm chybějí. V roce 1957 napsal ale Dr. Josef Polák v časopise Květy, že Donáto se narodil v Golčově Jeníkově, zřejmě pod jménem Anton Nedvěd, ale ve své autobiografické knize slavný tanečník vystupuje jako Anton Zajíc. Příliš nepomáhá ani pátrání v historických análech cirkusového umění. Dokonce i dnes je o tomto originálním umělci jen málo informací. Pouze časopis Harmonie z roku 2014 v historickém článku s názvem Jak se v Čechách baletilo, píše: „Senzací letní sezony se stala taneční sóla Danse anglaise a Tanec v plášti jednonohého tanečníka Juliana Donata, předváděná mezi jednáními operních představení. Recenzent Slavoje zaznamenal, že Donato dovedl dvacet minut tančit na jedné noze, aniž pozorovati lze patrnou zemdlenost." Tato historická zmínka pochází z druhé poloviny 19. století a na přiložené fotografii je skutečně jednonohý tanečník v lidovém kroji.

Nicméně v Demokratu z 27. 2. 1991 se píše: „Na dotaz u historika cirkusového umění Dr. Jana Brabce z Prahy, ale také u španělského znalce lidového umění Šebestiána Gasche, jakož i u dalšího odborníka na dějiny cirkusového umění ve Španělsku José Viryese-Sabatése, co vědí o jednonohém tanečníkovi Donatovi, odpovídají tito historici, že je pro ně zcela neznámý člověk. Stejně tak neznámý je Donato pro italské historiky jako je Mario Vendose. Z toho je zřejmé, že jednonohý tanečník Donato nebyl Ital ani Španěl, nýbrž Anton Zajíc, narozený 15. 3. 1840 v Golčově Jeníkově a Donato je jeho umělecký pseudonym. A. Z. Donato byl ale ve své době uměleckou celebritou. Procestoval celý svět, bez ohledu na svůj handicap vystupoval ve Vídni, Moskvě, Berlíně, Londýně, Cařihradě a v Paříži. Tedy ve všech Mekkách tehdejší světové zábavy. V Londýně ve slavné Covert garden byl uměleckou senzací. Donato tančil vždy s velkým úspěchem, před různými evropskými panovníky. Nezbývá než smeknout. V roce 1862 zakotvil v Americe. Tam si zřejmě naplno uvědomil, kdo je a kam patří. Začal vystupovat v českých a slovenských krajanských spolcích, dokonce se prý i oženil. Bohužel konec jeho života nebyl zrovna šťastný, ke stáru trpěl chudobou, nechal se okrádat podivnými přáteli, jeho zdravotní stav se prudce zhoršoval, ani manželství nebylo příliš šťastné. Místo a datum jeho úmrtí je neznámé, stejně tak jako místo jeho posledního odpočinku, ale zbyl po něm aspoň jeden poutavý, skoro neuvěřitelný příběh.

Chmurná předpověď

Panská zahrada neměla pro krásu daleko široko sobě rovna, málo které městečko málo která ves se může pochlubit tím, aby měly věž od kostela oddělenou, jako Jeníkováci. Tak vzpomíná ve svém životopise Anton Zajíc Donato, na městečko Golčův Jeníkov, kde se narodil. Přišel na svět 15. Června 1840 a jak tvrdí, jeho nevšední osud mu předpověděla už v kolébce porodní bába, která tvrdila, že v mládí přijde Anton zajíc k velikému úrazu a její předpověď se nakonec vyplnila.

Málem se tak stalo už v době, kdy Antonovi bylo pouhých sedm let. Jeho rodiče vlastnili velkou ovocnou zahradu, na kterou byl otec pyšný. Rostly tam i zvláštní hrušky zvané sedmihrátky. Otec Jan Zajíc zakazoval dětem, aby na stromy lezly. Na podzim, kdy už bylo ovoce ze stromů očesáno, zůstaly až na samém vršku stromu dvě zapomenuté hrušky. „Jsa od chlapců nabádán, vylezl jsem na vrchol stromu. Jednu hrušku jsem šťastně utrhl, ale když jsem sahal po druhé, zlomil se pode mnou kmen, na kterém jsem stál a než jsem se čeho byl nadál, letělo malé tělo na tvrdou půdu, kde jsem bez vlády a smyslů zůstal ležeti,“ vzpomíná na svůj dětský úraz slavný tanečník. Chlapce přivedl k životu až přivolaný lékař. Ač je to neuvěřitelné, čiperný Anton neutrpěl při pádu žádnou zlomeninu, ale přesto zůstal tři měsíce na lůžku. Od té doby ho prý už nikdy nenapadlo lézt po stromech.

Školu začal navštěvovat malý Anton Zajíc ve věku šesti let. Vzpomíná na stařičkého profesora Jana Suchánka, u kterého měl protekci. Antonův otec měl obchod s tabákem a pan učitel byl silný kuřák a malého Antona posílal rád do tatínkova obchodu pro tabák. Revoluční rok 1848 zastihl Antona Zajíce a jeho spolužáky ve školních lavicích, ale jak slavný tanečník vzpomíná, nezůstali kluci za tatínky pozadu. „Jestliže v Jeníkově měli organizovanou gardu městskou, měli jsme my školáci gardu školní. Jelikož otec můj nalézal se v čele gardy, byli, to se rozumí, synkové jeho též důstojnictvím vyznamenáni. V neděli jsme pochodovali se starými gardisty při zvučné hudbě,“ líčí Anton zajíc Donato bojovné zapálení jeníkovských gardistů velkých i malých. Leč bojovnost, těch dospělých, neměla dlouhé trvání.

Revoluce 1848–1849 v Rakouském císařství začala v březnu 1848 povstáním ve Vídni a Uhrách a donutila zprvu císaře Ferdinanda I. k vážným ústupkům. Musel propustit ze svých služeb kancléře Metternicha, vytvořil nová ministerstva a přislíbil vypracování ústavy. Dubnová ústava, kterou císař podle svého slibu vydal, ovšem nesplnila očekávání vídeňských liberálů, kteří v květnu 1848 znovu povstali. Po Slovanském sjezdu v červnu 1848 došlo k nepokojům také v Praze, tam však byly tvrdě potlačeny Windischgrätzovým vojskem.

Ve své autobiografii popisuje A. Z. Donato se škodolibým humorem, že jakmile se rozneslo, že veškerá jeníkovská garda ku Praze potáhne, kde se tou dobou bojovalo, nastal všeobecný pláč, dětí i matek a velký zmatek v řadách odvážných gardistů. Když byli gardisté svoláni, aby šli pražským vlastencům na pomoc, dostavilo se šest mužů, ostatní se poschovávali doma nebo u příbuzných v okolních vesnicích, však za to později stržili nemalý posměch. Ochotni bojovat byli jen malí kluci, Donátova školní garda. A to byl konec chrabrých jeníkovských gardistů.

Po skončení školní docházky poslal Antonův otec Jan Zajíc syna do Kutné Hory do učení. Bohužel Donato nepíše ve svých vzpomínkách, čím se měl vyučit, ale zmiňuje jen to, že po pobytu v Kutné Hoře, který trval pouhý rok, byl takzvaně přesazen do Znojma do učiliště Františka Josefa. Nepíše se nic o tom, zda to bylo z vlastní vůle, či zda to bylo za trest, protože se mladík něčím provinil nebo se v učení někomu znelíbil. Když bylo Antonovi patnáct let, zemřel mu otec. Matka s jeho bratrem a sestrou se přestěhovala do Vídně. Zřejmě měl mladý Anton poněkud nepokojnou krev a toužil vyniknout nad průměr, protože jak zmiňuje ve svém životopise „z omrzelosti nad nezdařilým pokrokem svým přistoupil jsem v roce 1858 za protekce barona z Neibauru k sedmému mysliveckému pluku, kde jsem v krátkém čase poddůstojnictví dosáhl.“ Jak se ale později ukázalo, stalo se mu toto rozhodnutí osudným.

Proroctví se naplňuje

V roce 1859 se naplnilo chmurné proroctví, které nad kolébkou malého Antona Zajíce vyslovila porodní bába. Tady je třeba ale udělat jednu malou historickou odbočku

Ve druhé polovině 19. století vypukla takzvaná Druhá italská válka za nezávislos, též rakousko-francouzsko-sardinská válka či jen sardinská válka. Byl to ozbrojený konflikt mezi Rakouskem a Francií společně se Sardinsko-piemontským královstvím, které se snažilo o osvobození a sjednocení tehdejší roztříštěné Itálie. Roku 1848 Rakousko zvítězilo v první italské válce za nezávislost, když porazilo v bitvě u Custozzy a Novary vojska Sardinského království, jež usilovalo sjednocení Itálie. Království Sardinsko-Piemontské však o sjednocení Itálie nepřestalo usilovat, a tak se spojilo s Francií. Spojenectví nebylo nijak pevné (platilo jen, když Rakousko napadne Piemont). Rakušané předali Piemontu ultimátum, aby odzbrojil. Piemont odmítl, vstoupil do války a na pomoc mu přišla Francie.

Očekávalo se, že nad rakouskými vojsky převezme kontrolu šéf Radeckého štábu Heinrich von Hess, ale císařův hofmistr Grünne prosadil neschopného Gyulaie. Armáda Piemontu nebyla nijak silná a Francouzi se museli dopravovat přes Alpy. I průměrný vojevůdce by zničil armádu Piemontu dříve, než přijdou Francouzi. Ale toho Gyulai nevyužil a čekal na Francouze. U Magenty byli Rakušané poraženi. V té chvíli převzal František Josef I. velení. Přesto byli Rakušané v bitvě u Solferina poraženi. František Josef I. podepsal mír ve Villafrance a ztratil Lombardii, jednu z nejbohatších provincií Rakouska. Porážka způsobila pád Bachova absolutismu.

Právě bitva u Magenty poznamená mladého Antona na celý život. Vypuknutí války v roce 1859 znamenalo pro rakousko-uherského vojáka jediné - jít bojovat za císaře pána a jeho rodinu. Ovšem Anton Zajíc byl zřejmě dobrodruh tělem i duší a navíc měl kolem sebe i pár kamarádů, kteří mu v uvozovkách dobře radili, a on se nechal přemluvit. „Z návodu několika kamarádů (i tenkrát na tu hrušku lezl malý Anton kvůli kamarádům)dal jsem se přemluvit a za bitvy u Magenta dne 4. Června přešel jsem ke straně vojevůdce Garibaldiho, bych pod praporem jeho mohl bojovat. Nerozumný a nepředložený čin můj zaplatil jsem v jedné odvážné bitvě u malé říčky Mincio ztrátou pravé nohy,“ vzpomíná pozdější slavný tanečník. Proroctví porodní báby se naplnilo. Ani po devíti měsíční nemoci si zraněný Anton Zajíc nedělal naději, že někdy uvidí svůj domov. „Proto když mi byl v roce 1863 návrat vyprošen a potvrzen, zaplesalo mladistvé srdce mé neskonalou radostí,“ vzpomíná Anton Zajíc s dojetím.

Touha po pohybu

V roce 1862 pobýval jednonohý Anton Zajíc v Ženevě. Jak, a proč, se dostal do Švýcarska, nepíše, ale zmiňuje se o tom, jak tam spatřil taneční produkci jednonohého tanečníka Španěla jménem Donato a tu prý se v něm probudila touha se to zvláštní taneční umění naučit. Anton Zajíc nejen že zřejmě rád vyčníval z davu, ale byl nadaný i velkou houževnatostí, umíněností, vytrvalostí a odvahou. Ani jako válečný invalida nechtěl připustit, že by tím jeho život měl skončit.

„Byl jsem štíhlý, obratný a v tělocviku dobře vycvičený, rovněž neúnavný v předsevzetí svém,“ vzpomíná slavný tanečník. A tak, aniž by se s tím někomu chlubil, co má v úmyslu, cvičil a zkoušel, kde se dalo, svůj jednonohý tanec. To samozřejmě nezůstalo v tajnosti, všechny ty zkoušky, marné pokusy a pády na zem. Naštěstí se mladý Anton seznámil se starým vysloužilým baletním mistrem jménem Devoti a uzavřel s ním písemnou smlouvu na jeden rok. „Pod přísnou autoritou jmenovaného tanečníka jsem byl cvičen a připravován na jeviště. V pěti měsících vystoupil jsem na tom samém jevišti, co můj předchůdce Donato a s velkým úspěchem. Od toho času jsem byl ohlašován coby Donato II,“ vypráví Donato ve svých pamětech. Jen škoda, že se nerozepsal víc o tom, jak se tanečnímu umění s jednou nohou učil. I pro nás, kteří žijeme ve 21. Století a jsme zvyklí na ledacos, je poněkud mrazivá představa, že bychom se dokázali po ztrátě jedné nohy, naučit chodit i s protézou tak, aby to nikdo nepoznal. Natož na jedné noze tančit. A jak vidno z několika zachovalých fotografií, slavný Donato na jedné noze zřejmě opravdu tančil, žádnou protézu nepoužíval. Tak to je opravdu obdivuhodné.