V současné době pracuje na tvorbě stejnojmenné knihy. „Sklo můžete buď totálně milovat, nebo ho nenávidět s tím, že ho užíváte ve sklenicích, ale to ho nevnímáte jako materiál,“ říká milovník historie Petr Valeš.

Cítíte se více prodavačem, znalcem kamenů, historikem, nebo spisovatelem?
Spisovatelem nejméně. Tam podle mě patří jména jako například Dumas nebo Hrabal. Nejsem ani historik. Mé knihy jsou složené převážně z vyprávění pamětníků, kronik a pověstí tohoto kraje. Píšu knížky, abych ty vzpomínky, co získám, zachoval pro další generace. Nejvíc se cítím být prodavačem. Za prvé mě to neskutečně baví a za druhé jsem tak přímo u zdroje. Chodí sem za mnou lidé a vypráví mi příběhy tohoto kraje. Chodil, sem například dnes už zesnulý pan Miroslav Nutil, to byla otevřená encyklopedie dějin Kamenicka. Dále pan Houška z Vlásenice, pan Němeček z Kamenice, pan Josef Kocour z Krumvaldu a další. Dnes je to například paní Hronková, Míla Hošek, Josef Švarc. Já si ta jejich vyprávění vždycky zapisuji. Někdy je to jedna věta, jindy více. Ale každá věta, kterou se od starého člověka dovím, je pro mě důležitá. Nikdy totiž do budoucna nevím, kdy se bude hodit. Pravdou je, že na některé informace jsem musel, čekal i přes dvacet let.

PETR VALEŠ
* 56 let
* ženatý, 2 děti, 2 vnoučata
* žije v Kamenici nad Lipou
* vyučený truhlář

A jak to máte s kameny?
Je to letitý koníček. A dnes jsou součástí mé práce.

Snil jste o takto pestrém životě odmalička?
O pestrém životě jsem snil, ale jako geolog, který bude jezdit po sopkách. Bavila mě vulkanologie. Zřejmě proto, že jsem ji viděl ve filmu. Možná, když by nějaký vulkán zaburácel vedle mě, tak už by to taková sranda nebyla. (smích) To je ale takové to klučičí snění. Vždycky mě táhlo takové to nebezpečí hory, sopky. Auta mě nebavila nikdy. Jako kluk jsem ale dělal všechno možné, sbíral motýly, brouky nebo kytky. Pak za mnou přišel učitel Čekal a říká mi, že chodím po drahokamech a ani o tom nevím. A v tu dobu jsem začal hledat právě ty kameny.

Jak jste se vlastně dostal ke sklu?
Já jsem si vzal malířku skla, a když se to tady v devadesátých letech zlomilo, tak jsme přemýšleli, co budeme dělat. Truhlárny tu byly čtyři a byly zavedené, tak to nemělo cenu. Začali jsme proto malovat sklo. Musím ale říci, že jsme měli úspěch. Přes jednu galerii v Telči si u nás koupil skleničky William Doubek, poradce amerického prezidenta. Skleničky chtěl na čajovou party s Hillary Clinton. To bylo hezké. Dokonce jsme dostali takovou kartičku, že když bychom přijeli do Washingtonu, že ho tam můžeme navštívit. Mezi skleničkami, které pak cestovaly do celého světa, už jsem ale psal i domácí úkoly. Moje máma totiž dělala ve sklárně.

Pojďme se teď bavit jen o historii a knihách. Rozhodl jste se napsat publikaci o sklářství na Kamenicku. Co se v ní lidé dozví?
Historii zhruba patnácti skláren v okolí Kamenice nad Lipou. Objasnil jsem tam například historii Starých Hutí, která je trochu jiná, než jak se dosud uvádí. Je to můj názor, ale mám ho podložený vzpomínkami lidí. Tohle pátrání je taková kriminalistická práce. Jdete a nevíte. V knize budou hlavně nádherné příběhy lidí. Mluví i o tom, jak to na těch hutích vypadalo. Podařilo se nalézt i jména sklářů a bude tam i nějaké překvapení. Navíc z kamenických kronik máme záznamy o sklárně u Knížat, ale nevíme, kde přesně ležela. Dodnes jsme ji nenašli. Takže tam zůstane i něco pro další generaci, aby měla nad čím bádat.

Za sebou už máte, co se psaní týče, řadu zkušeností. Doufáte, že vám díky tomu půjde tvorba této knihy snáz?
To rozhodně nepůjde. Že by to bylo jednodušší, tak to se říct rozhodně nedá. Každá kniha se píše úplně jinak. Já navíc po čase vidím chyby, které jsem tam, aniž bych chtěl, udělal.

Říkáte, že lidem se vaše knížky líbí. Mají tedy úspěch a je o ně zájem?
Dělal jsem s Mílou Hoškem a Štěpánem Kučerou Kamenické obrázky, a to byl bestseller. Knížka stála téměř čtyři sta korun a udělalo se asi 650 výtisků, které se za dva a půl měsíce prodaly. Udělal se dotisk, a ten už se taky rozprodal. Takže tahle knížka se opravdu podařila. Z toho máme všichni tři autoři obrovskou radost, protože lidi ji mají na stolku a říkají, že se k ní vrací. Lidi chtějí obrázky. A ke sklářství mám teď taky hromadu krásných fotek.

U sklářství na Kamenicku se jedná čistě o vaše dílo, nebo na něm také s někým spolupracujete?
Vždycky je kolem toho celý tým lidí. Je to lepší, mám tak víc názorů. Například informace z archivu mi dohledává kamarád Jiří Hrnčíř z Pelhřimova. Všechny, co mi s knížkou pomáhají, ale i ty, co v ní vypráví, se tam snažím uvádět. Také je dobré mít dva až tři zdroje informací. Ono to někdy nejde. Někdy mám jen jeden, a je náhoda, že jsem ho objevil. Když je událost potvrzena zdrojem, tak je to lepší. Na druhou stranu jsou někdy dva názory a pak je zase těžké určit, který z nich je pravdivý. To člověka trochu zarazí a řekne si, kde je ta pravda. Tak já potom jdu a hledám mezi řádky a třeba i v dílech, která s tím moc nesouvisí.

Dozvěděl jste se při pátrání po historii kamenického sklářství něco, co vás překvapilo?
Když jsem dělal historii kamenického sklářství a psal jsem o Těmicích, tak mě sice nepřekvapilo až tak nic přímo z oboru, ale překvapilo mě, že tady byl smolař. Protože smolaři byli na Šumavě. Nebyli oblíbení, protože nařezávali stromy kvůli smůle. Ale že se vyskytovali na černovickém panství, tak to mě překvapilo hodně. Jakože se pokácely borovice a dělala se smůla v kolomazných pecích, kam se přidával lněný olej, a dělala se kolomaz, která se používala na vozy, tak to se tu dělalo skoro všude. To je nenahraditelný materiál. A smůla se sklářstvím souvisí hodně. Když rodiny sklářů bydlely, tak se všichni museli nějak živit. A malé děti chodily do lesa sbírat vyteklou smůlu ze stromů. Ta se pak používala na sklářský cajk, aby nerezl.

Část publikační činnosti:

Sborníky
Sborník Havlíčkobrodska - Sklářství
Valeš P., Macurová E. - Pověsti z Kamenicka
Valeš P., Lešetický B., Přibylová K. - Pověsti z Kamenicka a Novovčelnicka
Valeš P., Kučera Š. - Kamenické panství I. - XXV.
Valeš P., Štěpánková M. - Kamenická příroda I.-II.
Valeš P. - Kamenické kroniky I.- XV.
Valeš P. - Pelecké kroniky I-IV.
Valeš P. - Kronika Bohdalín -I.IX.
Valeš P. - Kronika Chválkova I.-II.

Knihy
Holečková, Magickým krajem staletých lip - spolupráce na knize
Holečková, kouzelným krajem Vysočiny - spolupráce na knize
Valeš P., Valková J., Prouzová E. - Putování kouzelnou Vysočinou ,,Řeka Kamenice vypravuje…"
Nováková a kol. - Pověsti z Pelhřimovska, 3 díly, zveřejněné pověsti
Kučera Š., M. Hošek, Valeš P. - Kamenické obrázky, 2018 
Valeš P. a kol. - Bohdalín, z minulosti do současnosti
Valeš Petr - Pelec, čeká na vydání
Valeš Petr – Těmice, z minulosti do současnosti

Máte představu, kdy bude kniha hotová? Chystáte pak i její slavnostní představení?
Já ty slávy kolem toho nemám moc rád. Ale nejspíš asi něco bude. Dopsaná měla být letos v červnu. Jelikož ale přišel koronavirus, tak se termín posunul a teď mám v hlavě zhruba konec roku. Během první poloviny příštího roku by už měla být knížka na světě. Ale musím chvátat, protože skláři bohužel vymírají. A právě tahle knížka je o nich. Píšu ji jako takové poděkování za jejich práci tady. Až na pár výplat, jim nikdo moc nepoděkoval a vlastně dodnes ty jejich výrobky užíváme.

Sklářství se však nevěnujete jen v knize. Aktuálně je v kamenickém muzeu k vidění výstava sklářství na Kamenicku, na které jste se podílel…
Přišel za mnou Petr Pech (vedoucí Městského muzea v Kamenici nad Lipou) s tím, že věděl o přípravě této knížku. O každé huti chtěl nějaké informace. Takže jsme z knížky vybrali jen to podstatné, protože lidé si v muzeu málokdy čtou a raději si prohlíží obrázky. Dodal jsem tedy i nějaké fotky, které k tomu mám.

Co vás vlastně na historii zrovna tohoto oboru tolik zaujalo?
Dobrodružství. To je jednoduchý. Hlavně se potkám s lidmi, se kterými bych se asi normálně nikdy nepotkal. A mluvím s lidmi, které ten obor baví. Vždycky říkám, všichni vám můžou něco dát. I ten nejchudší, i ten nejbohatší, a to je obrovská pravda. To jsem si z vlastní zkušenosti několikrát ověřil.

Plánujete ji ještě nějak rozvádět, nebo to zmíněnou knihou končí?
To se uvidí. Buď přijdou nové informace, aby to mělo vůbec smysl něco dělat. Ale asi ještě něco bude. Ty všechny obrazové materiály nebude možné použít do jedné knihy, takže pak bych možná udělal jen obrazovou knížku. Ty jsou pro lidi daleko efektnější. Navíc si v nich mohou hledat i své předky. Je ale dobré tomu dát takových pět až deset let odstup. Pak na to začnete koukat jinýma očima a jste starší, takže máte i nové zkušenosti.

Na jaké téma se plánujete vrhnout potom?
Teď jsme před vydáním druhého dílu Kamenice. Ten by se měl jmenovat Živnostníci na Kamenicku. Pak bude následovat Kultura v Kamenici a na řadu by měl přijít i Sport v Kamenici. Nevím ale, jak rychle to půjde za sebou.