Jen co o víkendu poobědvá, už spěchá na fotbalový stánek s malou tribunou a nyní také účelně krytým občerstvením. Je třeba připravit vše k výkopu. Zavěsit brankové sítě, zapíchnout rohové praporky, otevřít šatny, vytáhnout čisté dresy, stulpny a dofoukat míče. Uvítat rozhodčí. A také zkontrolovat, zda je v pořádku udírna a pípa; bez pěnivého moku venkovský fotbal nikdy nebude.
„Tak to spolu a s naší společnou láskou, kopanou, táhneme od roku 1985," vzpomínají na oddanost tomuto sportu manželé Bohuslav a Anna Chalupníkovi. Muž nyní plní fotbalovými řády předepsanou roli hlavního pořadatele, jeho žena na hřišti a kolem něho má pokaždé tolik starostí, kolik jich zrovna je. Dvě dcery jsou u pokladny, prodávají vstupenky. Jejich bratr Marek nastupuje s kapitánskou páskou.
„Bylo to krásné, když ještě náš otec a bratr hráli spolu, byli o generaci od sebe, ale to už odvál čas", vzpomínají sestry Barbora a Lucie a přidávají suchý fotbalový humor: „Občas to bylo já na tátu, táta na mě a Věžnice prohrávala dva nula."
Vesnický klub si letos v I. A třídě vede dobře. Několik jarních kol byl na druhém místě, v posledním utkání doma sice prohrál s přesvědčivě vedoucím týmem ze Světlé nad Sázavou, ale pořád patří mezi kvarteto týmů (z Brodska v něm ještě figuruje Pohled), které se shodným počtem bodů seřadilo za vedoucím celkem, ten už je jistým postupujícím do krajského přeboru.
„Manželé Chalupníkovi, nebo jak se jim zkráceně říká Chalupníci, jejich syn i dvě dcery, patří k nejobětavějším organizátorům fotbalového života na Havlíčkobrodsku. I když je každý nahraditelný, nedokážu si představit, co by se s kopanou ve Věžnici stalo, pokud by Chalupníkovi zůstali ve své chalupě a fotbalu se přestali věnovat," řekl Zdeněk Krčál, který do nedávna v sousední Přibyslavi působil v roli vedoucího mužstva.
Ivo Havlík
