Nová tvář Případů 1. oddělení kapitánka Adéla zůstává srdcem na Vysočině

Kdy u vás převážila touha věnovat se především herectví?

Když jsem měla angažmá v divadle, nešly už obě profese plnohodnotně vykonávat. Musela jsem se rozhodnout. Ale sama popravdě nevím, co se ve mně zlomilo nebo jaký byl důvod, že jsem se rozhodla zrovna pro hereckou dráhu. Snažím se nemít očekávání. Reaguji na to, co mi přijde pod nos. Nechávám věci otevřené a nechávám je přirozeně plynout.

Využila jste zkušenosti z fyzioterapie i v herectví?

Určitě. Využívám studium, ve kterém byla anatomie, fyziologie či neurologie. Vnímám to jako nevědomý základ současné profese. V hlavě to zakódované mám, i když si to třeba neuvědomuji přímo. Dlouho jsem dělala i moderní gymnastiku, takže k tělesnu mám blízko. Tělo i hlas jsou základní složky. A možná i proto pro mě byla obtížnější práce s hlasem. Tělesno už jsem měla zpracované.

Diváci vás nyní mohou vidět v seriálu Případy 1. oddělení. Bylo náročné naskočit do třetí řady?

Nebyla jsem nervózní. Spíš jsem nechtěla projektu udělat ostudu. Stála jsem totiž po boku hereckým kolegům, kteří mají dlouholeté zkušenosti. Snažila jsem se soustředit, abych práci odvedla co nejkvalitněji. Na začátku jsem si ale ani neuvědomovala, jak obrovskou diváckou základnu seriál má. Došlo mi to až později, když jsme poprvé promítali první tři díly.

V seriálu hrajete kapitánku Adélu Čulíkovou. Kolik toho máte s postavou společného?

Jsme si podobné v některých aspektech. Například v pečlivosti, ve smyslu pro detail nebo v potřebě přijít věcem na kloub. Ale nikdy bych nemohla kriminalistickou profesi vykonávat. Neumím si představit, že bych tak často byla v blízkosti smrti. Navíc zapříčiněnou násilím. Nevím, jestli bych se pak ve světě cítila bezpečně. Takhle ale člověk ví, že jsou kriminalisté, kteří se nebojí takovou nepříjemnou a temnou práci dělat.

V Jaroměřicích nad Rokytnou si připomněli 17. listopad 2022 společným setkáním

Jste dítě sametové revoluce. Jak své narozeniny oslavujete?

Poslední roky se mi na ně nedaří dojet domů. V domovině proto oslavuji před sedmnáctým listopadem, nebo po něm. Letos za mnou naštěstí přijel bráška, díky němu mám u sebe i kousek Třebíče. A v Praze chodívám na Národní třídu. S kamarády si pak děláme srandu, že mi na narozeniny vždycky přijde tolik lidí, které ani neznám.

Přála byste si jiné datum narození?

Jsem za něj velice ráda. Neměnila bych. Spousta lidí si díky tomu pamatuje, kdy narozeniny mám, i to, kolik mi je let. Navíc člověk na ně mívá volno. Na druhou stranu ale divadlo hrajeme také o svátcích. Bavila jsem se i s rodiči. Mamka rodila v třebíčské nemocnici. Informace o revoluci tam došly až o dva dny později. Takže si v tu chvíli ještě ani neuvědomovala, jak významné datum to bude.

Hrajete v pražském Divadle Na zábradlí. Máte čas jezdit domů do Třebíče?

Je náročné to časově skloubit. Nemohu být v domovině každý druhý týden. Plánuji si to dopředu. Čas tady si taky dělím mezi Třebíč a Jaroměřice, abych mohla zajet za mamkou, taťkou i babičkou. Srdcem zůstávám Moravák, i když jsem v Praze už spoustu let. Pocit domoviny mám stále na Třebíčsku. Praha je na mě moc velká a anonymní.