Podle jeho slov bylo docela zřejmé, že se Tálibán časem dostane k moci. „Jsou to místní lidé, není to Al-Káida. Došlo k selhání afghánských vládních činitelů, vládla tam korupce,“ pokračuje válečný veterán.

Misi českých vojáků za zbytečnou rozhodně nepovažuje. „Udělala se tam spousta práce. Afghánistán byl zcela zdevastovaný, celá země byla zničená. Pomohli jsme vybudovat nové školy, mosty i elektrárny. Obnovila se infrastruktura. Afghánci tam znovu mohli začít normálně žít,“ vysvětluje Miloš Prášil.

„Stálo to spoustu práce a taky spoustu životů. Ale všechno to tam zůstane. Tálibán to neničí, i toto hnutí už prošlo proměnou. Je to už jiná generace, která nebude a nechce žít v době kamenné,“ pokračuje.

V Náměšti návštěvnost klesla, podle kastelána i vinou covidových omezení.
Problém covid: návštěvnost památek na Vysočině letos klesla o desítky procent

Nejdůležitější je podle něj skutečnost, že se podařilo rozprášit síť Al-Káidy a dostat jednoho ze zakladatelů této teroristické organizace Usámu bin Ládina. „Poté nastal boj o afghánské srdce. O přízeň obyčejných lidí. A spousta z nich sympatizuje s Tálibánem,“ podotýká válečný veterán.

Tálibánci prý vždycky říkali, že Západ má hodinky, ale čas má Tálibán. „Takže je jasné, jak to mohlo dopadnout. Vojáci své úkoly splnili. Teď už je jen na politicích, co vyjednají,“ míní válečný veterán, kterému se mise v Afghánistánu málem stala osudnou. České vojenské jednotky tehdy operovaly v severovýchodní části země, v provincii Badachšán v podhůří jednoho z nejvyšších afghánských pohoří Hindukúše. Tehdy tam ztratily jedno vozidlo, sesunulo se z podmáčené cesty. „Snažili jsme se vozidlo s důležitým materiálem zabezpečit, ovšem v tu chvíli se ze tmy vyřítila lavina bahna a kamení, která zavalila mě a mého kolegu. Až později jsem se dozvěděl, že on to nepřežil. Mě bahno a kamení zcela zasypalo, chvíli jsem byl v bezvědomí. Pak jsem se naštěstí vzpamatoval a začal se z toho vyhrabávat. Byla tma, pršelo a začala bouřka. Vůbec nic jsem neviděl, tak jsem pokaždé počkal, až se zablýskne, abych věděl, kam jít,“ vybavuje si okamžiky hrůzy Miloš Prášil.

Po první kamenné lavině ale přišla druhá. Ta jej smetla a vlekla s sebou. „Pak už si nic nepamatuji. Probrala mě až ledová voda v řece Kokča, jejíž proud mě odnášel pryč. Hýbat jsem mohl pouze levou rukou. Nohy i pravá ruka byly bezvládné. Měl jsem vykloubené skoro všechny klouby, tělo mě vůbec neposlouchalo. Navíc jsem byl podchlazený, voda byla úplně ledová,“ říká válečný veterán.

Ukrajinský kovář tvoří z damascénské oceli.
Damascénská ocel: kovové umění z Brodu zdobí zámky i lázně, podívejte se

Ve světle blesku si naštěstí všiml velkého kamene vyčnívajícího z vody. Věděl, že se na něj stůj co stůj musí dostat, aby si zachránil život. Po velkém úsilí se mu to nakonec podařilo. „Tam jsem pak, těžce zraněný, přečkal noc i horskou bouři. Pomoc přišla až za svítání,“ vzpomíná.

Sám si ze záchranné akce moc nepamatuje. „Vzbudil jsem se až v nemocnici. Najednou jsem byl v tichu a v teple, všude bylo bílo. Myslel jsem si, že jsem umřel a že jsem v nebi,“ prozrazuje své pocity po probuzení válečný veterán.