Boty pro Tomáše Pustinu jsou nejzajímavější zakázkou, kterou kdy Miloslav Čáp v dílně měl. „Tomáš měl kvůli své výšce problémy i s botami. Dřevěné kopyto mu vyrobili na zakázku ve Zlíně a já podle toho kopyta dvacítky boty ušil. Dostal jsem se za to do knihy rekordů a kuriozit v Pelhřimově,“ vzpomíná obuvník. Jak dodává, výškové extrémy mají asi Pustinovi v rodě. Miloslav Čáp šil boty i pro jeho matku, která má nohu velikosti deset.

U Čápů se obuvnické řemeslo dědilo po generace. Obuvník má doma ve sbírce boty, které šil jeho děda pro zákazníky na Jihlavsku ještě za Rakouska-Uherska a později za Bati. „Například tahle bota, tu ušil děda v Lukách pro tamní hraběnku. Myslím, že to byli Sedličtí. Už přesně nevím. Všechno je z pravé kůže, žádné lepidlo, v podrážce jsou speciální klínky. Tehdy musela bota vydržet několik let,“ ukazuje kus obuvnické historie.

Vlakové nádraží v Havlíčkově Brodě.  Foto:Deník/Jana Kudrhaltová
Dvojí napadení na nádraží v Havlíčkově Brodě. Policie hledá mladého muže

Děda Miloslava Čápa se vyučil ševcem ve Vídni. Dílnu si pak otevřel právě v Lukách nad Jihlavou. Také otec Miloslava Čápa měl vlastní provozovnu, po znárodnění v ní zůstal jako vedoucí. „Já se vyučil obuvníkem a ještě jsem k tomu vystudoval strojní průmyslovku. V dílně v Havlíčkově Brodě jsem šéfoval za socialismu dvaceti lidem. Dneska bych se šitím bot a opravami neuživil, kdybych neměl důchod,“ dodává s tím, že boty na zakázku jsou tak drahé, že si je může dovolit málokdo.

Miloslav Čáp opravuje boty pořád, prý hlavně pro zábavu, protože se v paneláku nudí. „Chci dělat lidem radost. Jenže ty opravy jsou spíš lepení. Boty jsou dneska na jedno použití. Jsou z koženky, papíru a lepidla. Rychle se rozpadnou. Dokonce i ty značkové,“ povzdechne si.

VOZÍK. Nejvyšší Čech Tomáš Pustina, který žije v Rozkoši u Humpolce, usedl do nového invalidního vozíku.
Nejvyšší Čech si rozšířil vozový park, má nový vozík

V poslední době ale zájem o opravy bot pomalu roste, protože stále víc lidí šetří. „Někteří už ode dveří volají, že jsem jejich záchrana, protože potřebují spravit boty a ono není kde. Většina starých ševců je už po smrti a o žádném mladém nevím,“ poznamenává obuvník. Jenže někdy se stane, že když mají vděční zákazníci za opravu platit, už nepřijdou. „Jedna paní si u mě nechala opravit osm párů bot najednou. Už jsem ji nikdy neviděl. Nevím, co se jí stalo, boty jsem musel nakonec vyhodit,“ dodává.

Zdroj: Deník/Štěpánka Saadouni