Řeč je o literatuře patřící do kategorie takzvané červené knihovny. Červená knihovna byl původně název edice románů pro ženy v červených plátěných vazbách, vydávaných ve 20. a 30. letech 20. století akciovou společností Rodina.

Postupně se velké Č změnilo v malé a označilo určitý typ literatury. Děj románů z kategorie červené knihovny je poměrně jednoduchý. Hlavní hrdinka je většinou chudá, leč morálně silná žena, se kterou se život zrovna nemazlí. Pochází často z venkova nebo z malého města, zažívá velké ústrky a ponížení, aby nakonec došla svého štěstí, někdy dokonce v náručí muže, kterého dokázala přivést na pravou cestu svým dobrým příkladem.

Zajímavé je, že autorky, které se psaní takové literatury věnovaly, měly samy často velmi těžký, neobyčejný život, občas s velmi smutným koncem. Jako by svoje románové hrdinky tvořily k obrazu svému nebo se s jejich osudem občas ztotožnily. Těžko říci.
Vysočina má to privilegium, že zde žily a tvořily hned dvě známé autorky červené knihovny. Vlasta Pittnerová (1858-1926) a Vlasta Javořická (1890–1979).

Dcera vlastence

Vlasta Pittnerová málem upadla v zapomnění, nicméně po společenských změnách v roce 1989 se některé čtenářky, hlavně seniorky, k jejím knihám opět vracejí. Knihy Vlasty Javořické se čtou zejména na vesnicích, prakticky dodnes a sahají po nich i ženy ve středním věku bez ohledu na vzdělání, které si u jednoduchých příběhů potřebují odpočinout od reality.

Na počátku 80. let 19. století se začaly objevovat v regionálním tisku východních Čech zajímavé články o poměrech v tehdejších maloměstech. Psala je mladá autorka Vlasta Pittnerová.

Narodila se 1. ledna 1858 jako poslední z 12 dětí významného polenského občana Antonína Pittnera. Vlastence, katolíka, obchodníka a vinárníka.

Antonín Pittner se stýkal s mnoha významnými kulturními osobnostmi své doby. Navštěvoval jej například finanční respicient Josef Němec s manželkou Boženou, přátelil se s Karlem Havlíčkem Borovským, Josefem Kajetánem Tylem a Františkem Palackým. Vlasta měla už jako dítě skvělou paměť a vzácnou fantazii. Rodiče jí dopřáli na tehdejší dobu slušné vzdělání ve vyšší dívčí škole v Hradci Králové. Dnes by z ní byl zřejmě vynikající student, ale společnost v 19. století nadměrně vzdělaným ženám nepřála a hleděla na ně s despektem. Nejhodnější místo pro ženu bylo tehdy u plotny a u dětí. Vlasta si přála být učitelkou, ale zradilo ji zdraví.

Polná, co hnízdo prašivé

A tak se vrátila do Polné, což se ukázalo jako nešťastné řešení. Řekněme si otevřeně, Vlasta Pittnerová se svými názory a životními postoji se na malé město v 19. století nehodila. Neustále vyčnívala z davu a budila pohoršení. Psala kritické básně, satirické články, hádala se s místními ochotníky a vyčítala jim, že jsou pasivní zápecníci.

Toužila být novinářkou, dopisovala si s redaktorem Ohlasu chrudimského Václavem Ježkem. Právě jemu zasílala posměšné črty z Polné, čímž pobouřila město a rozlítila svého otce natolik, že jí psaní zakázal a rozhodl se, že dceru provdá.

Rozlícená Vlasta pak svému příteli redaktorovi napsala: „Nejdu nikam a s nikým vůbec nemluvím. A budu blahořečit chvíli, která mne odsud odvede, poznamenejte Polnou mezi vašimi přáteli žurnalisty co hnízdo prašivé. Nikdy není tak zle, aby nemohlo být ještě hůř. Antonín Pittner vybral pro svou pětadvacetiletou dceru jako ženicha mnohem staršího devětatřicetiletého lesmistra Josefa Vejmělku ze Sazomína, vdovce a otce dvou dcer. Starší dcerka byla jen o deset let mladší než Vlasta.

Vejmělka byl v Sazomíně velice oblíbený, ale ke své mladé ženě s moderními názory se vůbec nehodil. Ve srovnání s představou, jakou Vlasta zřejmě o svém budoucím muži měla, byl hajný příliš obyčejný. Dobová fotografie zachycuje podmračeného muže v lesnické uniformě s fajfkou a typickým vousem Krakonoše, který vedle své mladé temperamentní manželky musel vypadat spíš jako její otec.
Vejmělka si Vlastu vzal v roce 1883. Odstěhovali se do Polničky u Žďáru nad Sázavou.

Hajný svou ženu často bil

Vejmělka potřeboval především hospodyni na práci a důslednou vychovatelku pro svoje děti. Možná to někomu dnes připadá cynické, ale ve společnosti 19. století byl muž hlavně živitel rodin. Jeho úkolem bylo zajistit ji hmotně. Žena byla symbolem rodinného krbu, kolem kterého se všechno točí. Jejím úkolem bylo zajistit hlavně chod domácnosti, starat se aby děti byly čisté, aby bylo co jíst. Dobrá hospodyně uměla vystačit s málem a ze tří porcí udělat deset. Kde byla hospodyně špatná, rodina strádala. Vlasta Vejmělkovo očekávání nesplnila a ani nemohla. Dívky nevlastní matku neposlouchaly, hospodářství chátralo.

Za to ji Polničtí odsuzovali, protože údajně na děti nebyla hodná, špatně vařila, o domácnost se nestarala, šeptalo se i o nevěře s místním učitelem. Nakonec ji nespokojený manžel začal bít. Proto se ostříhala dohola, aby ji nemohl smýkat za vlasy po podlaze.

Přesto s ním vydržela dlouhých deset let. A hlavně ani za takových strastiplných životních podmínek nepřestala psát. Čtenáři četli v regionálním tisku a lidových kalendářích její povídky pod různými pseudonymy. Vlasta Pittnerová psala o životě dřevorubců, popisovala místní zvyky a oblékání. Pomalu se stávala oblíbenou autorkou. A chystala se k útěku. Poprvé se pokusila utéci od muže v roce 1893. Prchla do Polné k otci, ale ten jí odmítl, ponížený manžel jí vyhrožoval zabitím. Vrátila se k němu, ale ne nadlouho. Za rok odešla definitivně a prohlašovala, že je vdova. Zhrzený manžel jí až do konce života nemohl přijít na jméno.

Vlasta Pittnerová se usadila v Praze. Stala se populární autorkou červené knihovny. Její prózy vycházely v kalendářích a časopisech. K tomu ročně vydávala tři až čtyři knihy, přesto jí tvorba vynášela jen na skromné živobytí. Trpěla nemocemi, šetřila každý haléř. Dokonce i na tak velké město jako Praha působila velmi nekonvenčně. V době kdy ženy nosily dlouhé vlasy a splétaly je do drdolů, se nechala ostříhat a neustále kouřila. Psala až do své smrti 8. března 1926.

Pracovitá dcera lékaře ze Studené

Zatím co sláva Vlasty Pittnerové pomalu pohasínala, objevila se na literárním nebi červené knihovny další hvězda. Vlasta Javořická. Její romány, na rozdíl od Piitnerové se čtenářům zdály být dějově náročnější a zápletky věrohodnější.

Vlasta Javořická, občanským jménem Marie Barešová, se narodila 25. března 1890 jako nejmladší ze tří dětí obvodního lékaře Josefa Bareše ze Studené. Zpočátku nic nenasvědčovalo tomu, že se stane spisovatelkou. Po létech vzpomínala: „V mých mladých letech dívky ze středních vrstev nestudovaly, nebo jen zřídka. Já jako nejmladší dítě v rodině, když mi zemřel tatínek, dostala jsem jen tři ročníky měšťanky a hospodářskou školu." Otec Vlastu v literární tvorbě podporoval, což se ale nelíbilo její matce, hlavně když dcera místo vytírání podlahy seděla u psaní., ale její otec, lékař prohlásil: „Podlahu se naučí umýt vždycky, ale psát povídky každá ženská nedovede." Na rozdíl od své literární kolegyně Vlasty Pittnerové život Vlasty Javořické naplňovala především domácnost. Provdala se za vrchního účetního továrny na uzeniny a konzervy Františka Zezulku. S manželem měla Vlasta pět dětí a ještě k nim přidala „z dobroty srdce" sirotka Otakara po svých příbuzných.

Psala, aby uživila celou rodinu

Manželství bylo spokojené, ale ani účetní neviděl rád, že se manželka věnuje psaní. Naštěstí Zezulka svoji ženu nebil, ale zase neměl štěstí v podnikání. Svoje peníze i věno své ženy vložil do továrny v Tišnově u Brna, která se během I. světové války dostala do potíží. Navíc Zezulka musel v roce 1915 narukovat.

Vlasta Javořická začala aktivně psát proto, aby se dostala z finančních potíží. Pseudonym Javořická přijala podle blízké hory Javořice, psala stovky stránek ročně a stala se v podstatě literárním nádeníkem, Nepřestala ani po válce. Napsala neuvěřitelných 113 románů, což je úctyhodný výkon, když zvážíme, že se musela starat o rodinu a vést domácnost. Svoje osudy zvěčnila v šestidílném románu Můj život. Její tvorba pronikla i do nejchudších českých domácností, protože nakladatel nabízel knihy i za drobné měsíční splátky. Četli ji i krajané v dalekých Spojených státech.

Po roce 1947 se její romány vydávat přestaly. Autorce zřejmě neprospělo, že po podepsání Mnichovské dohody napsala dopis Stalinovi, v němž se vyznala ze zklamání z toho, že Sovětský svaz Československu nepomohl: „Zvedám svůj hlas k Tobě, Staline, a volám Tě z dřímoty k výčitkám a k soudu!… A tak zrazeni všemi a opuštěni od všech, vydáni napospas nesmírné titánské přesile, jsme se museli vzdát… Veliký Staline, ukázal jsi se malým! Ze všech spojenců zůstal nám pouze jediný, starý a spravedlivý Bůh

V padesátých letech Javořické zemřel manžel, tři dcery emigrovaly do USA. Sama Javořická se dožila úctyhodných osmdesáti devíti let. Zemřela po mozkové mrtvici ve Velkém Újezdu u Moravských Budějovic v srpnu 1979. Její hrob je ve Studené.

Kromě červené knihovny byla ve své době oblíbená ještě takzvaná knihovna modrá, určená spíš pánům, která nabízela hlavně dobrodružné romány, detektivky a příběhy z Divokého západu. Edice červené knihovny zažila v Česku velký návrat po roce 1989, kromě osvědčených autorek i v nové moderní podobě takzvaných Harlequinek.