Do boje za lidská práva v období normalizace se zapojilo také mnoho lidí z Vysočiny. Na zdánlivě klidném Havlíčkobrodsku nacházeli útočiště významní představitelé tehdejší kultury. Jednalo se například o Martu Kubišovou, Sergeje Machonina, Přemysla Ruta či Otku Bednářovou.

„Přímo s Havlíčkovým Brodem je spjato jméno osoby, která výrazně vystoupila při srpnové okupaci v roce 1968 a až do své smrti bojovala proti nespravedlivým procesům vedeným proti běžným občanům Československa a proti takzvaným narušitelům veřejného pořádku. Byla jím Gertruda Sekaninová Čakrtová, pocházející z významné brodské továrnické rodiny Stiassných, kteří vlastnili v Havlíčkově Brodě před 2. světovou válkou továrnu na sukna v místě pozdější továrny Plastimat," uvedla brodská historička Alena Jindrová.

Gertruda Stiassná se před 2. světovou válkou provdala za významného levicového právníka Ivana Sekaninu a zapojila se do práce Šaldova komitétu na pomoc uprchlíkům z nacistického Německa.

Z Terezína na ministerstvo

„Gertruda Sekaninová byla deportována do Terezína na základě svého židovského původu. V koncentračních táborech zahynula celá její rodina včetně manžela. Po válce Gertruda vstoupila především na základě své známosti s Vlado Clementisem do politiky na ministerstvo zahraničí a působila jako zástupkyně Československa při OSN. Z ministerstva zahraničních věcí byla odvolána v roce 1957, ostrakizován byl rovněž její druhý manžel Kazimír Čakrt, který spáchal v témže roce sebevraždu. Na výsluní politické scény se objevila Čakrtová znovu v 60. letech, kdy se s velkou vervou pustila do práce na takzvaném obrodném procesu," pokračovala historička Jindrová.

Jistým paradoxem právnička Gertruda Sekaninová Čakrtová dosáhla vrcholu své životní dráhy v době, kdy nemělo právo v Československu dobré postavení. Po roce 1968 však zužitkovala tato výjimečná osobnost našich dějin své celoživotní zkušenosti, aby se mohla bezvýhradně postavit na stranu práva. Nejdůležitější právní úpravy, za které bojovala jako poslankyně a členka zahraničního výboru Národního shromáždění v 60. letech, byly bezprostředně po okupaci armádami vojsk Varšavské smlouvy zrušeny. Jednalo se především o zrušení cenzury a o dodržování základních lidských práv.

V září 1968 byl schválen zákon o některých přechodných opatřeních v oblasti tisku a ostatních hromadných informačních prostředků. Opatření byla přechodná asi tak, jak byl dočasný pobyt vojsk na našem území…

Ostatně o právní labilitě takových pojmů měla Gertruda Sekaninová Čakrtová projev v Národním shromáždění v říjnu 1968, kdy se hlasovalo o obsazení Československa. Jiří Ruml k tomu ve své vzpomínkové knize napsal: „Jediný statečný hlas se ozval. Bývalá náměstkyně ministra zahraničí Gertruda Sekaninová Čakrtová se přihlásila ke slovu, ačkoliv jí přátelé domlouvali, aby zbytečně neriskovala.

Demaskovala smlouvu jako nelogickou a právně labilní, protože definuje dobu platnosti smlouvy neurčeným faktem, totiž dobou pobytu sovětských vojsk, tedy vyjadřuje dočasnost opět dočasností. Ještě jí zatleskali, i když se toho odvážili nemnozí, ale při hlasování jen čtyři z 242 poslanců zvedli ruku proti smlouvě a deset dalších odmítlo hlasovat. Zbytek byli posranci, lepší režii si ani Rusové nemohli přát."

Boj za lidská práva, ovšem mimo politiku

V únoru 1969 odchází Čakrtová do zdánlivě politického ústraní, aby zahájila svůj boj za lidská práva mimo oficiální politickou scénu.

Opoziční hnutí proti normalizaci se upevňovalo postupně a vyvrcholilo známým přijetím Charty 77. Gertruda Sekaninová Čakrtová se po roce 1968 stýkala s kolegy, kteří se stejně jako ona postavili okupaci, především s Františkem Kriegelem. Chartu podepsali v lednu 1977 – on i Gertruda Sekaninová. Ta již od poloviny 70. let sledovala mezinárodní hnutí za lidská práva, a především Konferenci o bezpečnosti a spolupráci v Evropě. A ještě před podpisem Charty vystoupila proti uvěznění členů The Plastic People of the Universe.

„Základem její činnosti v 70. až 80. letech se ovšem stala práce ve Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS), založeném v dubnu 1978. Jeho členkou byla od samého začátku.

Výbor se snažil upozorňovat veřejnost na nespravedlivě vedené procesy, sbíral k jednotlivým kauzám důkazy a zasílal své analýzy a protesty představitelům státu.

Gertrudina činnost samozřejmě nezůstala bez odezvy. Ze strany StB byl na ni založen svazek s krycím jménem Sára. Již v únoru 1977 byla společně s některými dalšími signatáři Charty 77 odpojena od telefonu a neminula ji ani rozsáhlá akce proti členům VONS v květnu 1979, kdy byla zatčena, zřejmě však díky svému věku nebyla nakonec postavena před soud," konstatovala Jindrová.

Poslední veřejnou akcí Gertrudy Sekaninové byl článek, který zaslala redakci Rudého práva nedlouho před svou smrtí v listopadu 1986. V něm odsuzuje očerňování Václava Havla po obdržení Ceny Erasma Rotterdamského v tisku: „Jsem hluboce rozhořčena článkem nadepsaným Tučná výslužka z Holandska, pojednávajícím o udělení ceny Erasma Rotterdamského českému dramatikovi Václavu Havlovi. Václav Havel je svým ryzím charakterem a nezištností nezranitelný, a věřím dokonce, že i rozum a trpké zkušenosti čtenářů tisku jsou ochranou před podobnými útoky – ale jakou celkovou situaci ostře ukazuje otištění článku tím, že se namísto společné radosti nad lidským oceněním čestného tvůrce reaguje jedem a závistí!"

Z posledních veřejných slov Gertrudy Sekaninové je patrný její celoživotní postoj, ke kterému došla po mnohých bojích svého života – protest proti bezpráví a víra v moc intelektu a práva v boji za svobodu.