Tam v Kavárně Chotěboř vzpomněl nejen na svého otce, ale prozradil i to, jak jednou v divadle začala při představení hořet jistá herečka nebo jaké tragédie provázely natáčení pohádky Marie Růžička. A ve videu pro Deník zavzpomínal na natáčení seriálu Strážce duší a prozradil i to, proč je jeho současná partnerka Daniela jeho osudovou ženou.
David Suchařípa byl podle svých slov velmi neklidné dítě. Nebavilo jej sedět v lavici, pořád něco vymýšlel. Nebylo proto ničím výjimečným, když domů přinesl i několik poznámek za den. Za měsíc jich prý bylo někdy dokonce až čtyřicet. „Přátelé, skutečně to jde!“ se smíchem adresoval chotěbořským divákům.
Jeho herecká dráha byla takřka předurčená. Jeho otec Leoš byl vyhledávaným hercem. Do roku 1970 působil v pražském Činoherním klubu. „Pak tátu z Prahy vyhnali,“ zavzpomínal na temné období československého státu a nástup tvrdé normalizace. „Hlasitě nesouhlasil se vstupem spřátelených vojsk v šedesátém osmém. A kvůli tomu musel pryč,“ vysvětlil.
Málokdo tuší, že jeho typický hlasový projev, kteří si filmoví fanoušci vybaví například i z filmu Dědictví aneb kurvahošigutntag, způsobily zdravotní problémy. „Když si vezmete film Skřivánci na niti, tak tam táta mluvil ještě normálně. Ale pak prodělal mrtvičku a musel se znovu učit mluvit. A tím, jak se snažil hodně artikulovat a tlačil na hlasivky, vznikla jeho pověstná mluva,“ popsal náročné chvilky z umělcova života.
Na divadelních prknech se otec a syn potkali například ve hře Čekání na Godota, jinak se Leoš svému synovi do uměleckého řemesla příliš nepletl.
„Jestli se na mě chodil dívat? Ani moc ne. Ale jednou přišel na premiéru do Hradce Králové. Bylo to v devadesátých letech, měli jsme pocit, že děláme přelomový kus. Byla tam rocková muzika, kouř, blikala světla, hořely ohně. Když jsme pak jeli s tátou domů, čekal jsem, co mi řekne. A on celou cestu mlčel. Pak jsme dojeli do Vršovic, kde bydlel. Vylezl z auta, zabouchl dveře. Bez rozlučky, beze slova. Nechápal jsem, co se děje. Až pak jak byl u dveří domu, tak se najednou otočil a vrátil se k autu. Otevřel a řekl mi: To nevadí,“ se smíchem odvyprávěl historku z mládí.
Ve stejném představení se však přihodila ještě další věc. Mnohem dramatičtější. Jedna z hereček začala hořet. „Když je v nějakém představení oheň na jevišti, vždy u toho musí být hasiči,“ popsal David Suchařípa běžnou praxi. Pravidlem je i to, že kostýmy bývají napuštěné nehořlavou látkou. „No, nefunguje to,“ přiznal s úsměvem.
Jedna z hereček se podle jeho slov šaty lehce lízla o misku, ve které hořelo. A vzplála. „Hned jsem utíkal za tím dobrovolníkem, který seděl u jeviště s kýblem vody. Křičím na něj: Has to! A on s bohorovným klidem zareagoval: To není můj prostor,“ vzpomněl na okamžiky, při nichž šlo o minuty. Nakonec musel herečku polít vodou sám. A tím jí s největší pravděpodobností zachránil život.
Podobně dramatické, i když ne s tak šťastným koncem, bylo i natáčení pohádky Marie Růžička. Umělec si v ní zahrál šaška. Natáčelo se na Zvíkově, v autentickém prostředí. Jeden obraz měl být i ve sklepení, kde byla opravdová mučírna. „Kastelán nás varoval, abychom tam netočili, prý tam řádí rarášek, nebude se mu to líbit. Ale my jsme si samozřejmě říct nedali,“ vyprávěl David Suchařípa, kterému se do sklepa po této informaci příliš nechtělo. Nic mu to však platné nebylo.
Nejdřív odešla jedna kamera a tak někdo zajel pro novou techniku do Prahy. Ani ta však nefungovala. Nakonec se to nějak natočilo, ale bez následků to nezůstalo. „Režisér rok poté dostal infarkt a zemřel. A představitel prince spáchal sebevraždu,“ popsal herec okamžiky, ze kterých mrazí.
Ve volném čase hraje David Suchařípa fotbal pro charitu nebo jezdí rallye. A to dokonce na republikové úrovni. „Není to nebezpečné?“ Zajímal se moderátor Jiří Vaníček. „Určitě je motorsport nebezpečný, ale daleko víc o hubu je to na D1,“ podotkl se smíchem umělec, který kdysi chtěl být kuchařem na zaoceánském parníku. To se mu sice nepovedlo, vaření má ale přesto rád. „Jsem odborník na thajskou kuchyni,“ pochlubil se. Ale prý zvládá i tu českou. „Taková svíčková je úplně primitivní, když se dodrží zadání,“ uzavřel s úsměvem.
