Historie traktůrku Jana Hrbka je dlouhá. „Dostal jsem ho už jako malý kluk. Jako dárek k narozeninám,“ říká Deníku. No vida, mládenci ve městě dostávají od tatíka klíčky k autu, na vesnici traktůrek, ať se kluk naučí ohánět.

Jan se od svého traktoru už neodloučil. Stroj ho provází životem od dětství do dospělosti, celé ty roky ho majitel pořád opravuje a vylepšuje.

Všechno je práce vlastních rukou. Součástky jsou výsledkem šikovné koupě na bazaru.

Na tak starý stroj už těžko sehnat potřebné náhradní díly. To že nějaká kapota chybí a místo ní je změť různých kabelů, omotaných a spojených záhadným stylem, nijak nevadí. „S takovým strojem se na vesnici přece nejezdí na přehlídky. S tím se jezdí na dřevo do lesa, na louku na trávu a nebo pro písek na stavbu,“ říká s úsměvem majitel úžasného samohybu.

Svému stroji Jan Hrbek věří a ví, že dědeček traktůrek, na první pohled zvláštní, je spolehlivý, majiteli oddaný bez ohledu na věk a velice výkonný. „Vidíte za mnou tu velkou káru? Tu když naložím plnou písku, nemusím se bát, že nevyjedu. Můj traktor to utáhne,“ dodává pyšně.

Nebojí se s ním jet ani na závody. Na otázku, jak jeho traktor zvládá na závodišti v Modlíkově náročnou trasu, dopoví spokojený majitel: „S přehledem.“