Chlapce z učitelské rodiny to do taláru lákalo už od malička. Měl k tomu i odpovídající zázemí. „Prakticky od třetí třídy jsem chodil s maminkou a babičkou dennodenně do kostela. Někdy jsem kvůli tomu přišel pozdě do školy, ale maminka dobře vycházela s lidmi, a tak se to pokaždé nějak zařídilo,“ říká. Jeho rodina byla obětavá a hluboce věřící, a víra jim pomáhala v příkořích, která se jim přihodila.

„Maminka měla od dětství obrnu, nemohla hýbat pravou rukou. Babička se k nám proto přistěhovala z Jižních Čech, protože se rozhodla, že bude mamince pomáhat,“ popisuje Mára. Nadechne se a pokračuje ve vyprávění. „Babičce vzal ještě jako mladé při práci na poli žentour nohu. Doktor přijel až za dlouho, navíc rozhodl, že se bude léčit doma. Do otevřené rány se jí dostala sněť, a když jí naši převezli na povoze do nemocnice, nohu jí uřízli ve stehně. Později dostala protézu,“ s těmito slovy mu na moment smutkem klesne hlas. Babička s nimi zůstala až do doby než šel Jiří na studium na vysokou školu.

Kněžství v té době skutečně dost zvažoval, vše si ve svých osmnácti letech ale rozmyslel, vyděsilo ho především, že nebude moci mít děti. „Ještě v desáté třídě se na moji budoucnost ptal tatínek. Když jsem mu řekl, že chci být kněz, mlčel. Až později mi došlo, že by ho kvůli tomu vlastně mohli vyhodit z práce učitele. Já se nakonec rozhodl pro strojírenství, a inženýrský titul získal v Praze,“ líčí Mára.

Po škole nastoupil rodák z malé vysočinské vesničky Rejčkov do své první práce v Pelhřimově jako konstruktér v Zetoru. „To tehdy byla prestižní značka. Pamatuju se, že v Řecku se třeba neříkalo traktor, říkalo se mu po naší firmě,“ přidává. Pak si našel manželku, s ní se přestěhovali do Brna, kde tři roky bydleli u jejích rodičů. „Manželka ale tehdy toužila být samostatná, a tak jsme nakonec přešli do Slatiňan,“ dodává.

V té době také nechal práce v Zetoru. Zamířil totiž za novou výzvou vedoucího konstruktéra do třeboňského závodu Státních lesů. „Šel jsem do horšího. Po federalizaci tady nezůstalo vlastně žádné kloudné zázemí. A to co dělali za strojírenství, se s tím v Zetoru nedalo vůbec srovnávat. I v mém okolí mi říkali, že vlastně ustupuju ze slávy. Já ale chtěl být vlastním pánem,“ přiznává se.

Během neustálé práce stihl být i vzorným otcem, s manželkou zplodili tři dcery. Ve volnu dokonce učil ve slatiňanském kostele náboženství. „Pak mi ale žena zemřela. Když jsme jí pohřbívali, slatiňanský farář ke mně přišel a řekl mi, že v šedesáti vypadám ještě dost dobře, že bych tím farářem mohl být taky. A tak jsem se rozhodl, že budu,“ říká Mára.

Titul si nepřiznává

A začal ve svém věku studovat. Kvůli nejrychlejšímu průběhu zvolil dálkové studium na čtyři roky v Praze. „Měl jsem ale špatného vedoucího diplomky. Takže v moment, kdy jsem zjistil, že mě po studiu pan biskup vysvětí, jsem školy nechal a diplomku ani neodevzdal,“ přidává. Knězem tedy je řádným, titul si ale nikde nepřiznavá.

Jako vystudovaný zamířil v třiašedesáti do své první oficiální farnosti. Do Vamberka a Potštejna ve Východních Čechách. „Později jsem dostal i Rybnou nad Zdobnicí. Ústí si tam vytvořilo jakousi diecézi, kde jsem já byl jejich otcem,“ vysvětluje. Ve Východních Čechách vydržel dvanáct let, pak ho přemohly jiné touhy.

„Chtěl jsem faru, kde bych mohl i bydlet a dožít, protože k dcerám už bych se nikde nevešel. K tomu jsem se musel ale vzdát svého úřadu faráře Vamberského. Pak se naštěstí objevilo místo v Lučici, s překvapivě moderně vybavenou farou a já neváhal ani na vteřinu,“ líčí Mára, kterak se dostal do vesnice nedaleko svého rodného Rejčkova.

Církev během času prošla mírnou reformou, faráři jsou nově nominovaní jenom na pět let místo na neurčito. Hlavním důvodem je větší schopnost manévrování pro biskupy.„Já jsem asi jediný, který je na neurčito. Protože počítali s tím, že s tímhle titulem i umřu,“ se smíchem uzavírá Jiří Mára.