Starodávný svátek

Svátek zesnulých se slavil v Mexiku už dávno před příchodem španělských dobyvatelů. Slavil se během celého srpna (devátý měsíc aztéckého kalendáře), zároveň s oslavami ukončení poslední sklizně. Pro Aztéky nebyla smrt cestou do nebe, do očistce či do pekla, tak jak nás to učí katolická církev.

Prostě mrtví jen odcházeli do jiného světa.

Ten svět se jmenoval Mictlán a vládli v něm, (nezlomte si jazyk) Mictlantecuhtli a Mictecacíhuatl – pán a paní smrti. Děti měly svůj vlastní „svět", který se jmenoval Chichihuacuauhco a rostly tam stromy, z nichž teklo mléko. A protože cesta byla dlouhá, nebožtíci potřebovali být na cestu dobře vybaveni, nejen jídlem a pitím ale potřebovali na cestu i zvíře, které by je ochránilo při nebezpečné cestě.(V mnoha hrobech se našli kostry psů). Lidé věřili, že jednou do roka se mrtví vracejí na zem, jen tak, trochu si popovídat. A tak pro ně smrt nikdy neznamenala konec a smutek. S dobyvateli také přišli kněží a mniši, aby obrátili "divochy" na víru Boží a byli to právě oni, kteří spojili aztécký svátek s katolickýma Dušičkama. Svátek mrtvých je jeden z nejdůležitějších svátků v Mexiku a tak Mexičanům na ně nestačí jen jeden den. A proto slaví Dušičky již od prvního, protože věří, že prvního listopadu se vrací duše dětí a druhého, duše dospělých. Mexičané jsou známí svoji pohostinností, a tak je logické, že se na takové svátky musí dobře připravit. Už několik dní před svátky začínají připravovat pohoštění prosvé blízké, živé i mrtvé. Nejdříve se upeče "pan de muerto" neboli chléb mrtvých, což je dost podobné našemu mazanci, jen místo křížku, který se dělá na mazanci, se na bochníčky přidají zkřížené ruličky těsta připomínající kosti.

Cukrové lebečky

Také se začnou připravovat cukrové "calaveritas" neboli lebečky. Pak se připraví všechna jídla, která měl nebožtík rád a postaví se oltář. Ty se mohou postavit doma, venku na zahradě nebo přímo na hrobě.

Postavení oltáře je složité: musí mít sedm stupňů (tolik, kolik jich musí nebožtík vystoupit, aby se dostal do Mictlánu).

Každý je ozdobený různými vystřihovánkami z barevných papírů a na každý se pokládá něco jiného. Nesmí chybět květiny, ozdoby, svíčky a pro děti hračky a ovoce (to ostatně nechybí na žádném oltáři).

Pro dospělé se pokládádají na oltář jejich zamilovaná jídla a samozřejmě pití. Na posledním stupni je vždy postavená fotografie zesnulého. Další neodmyslitelná figura Dne mrtvých je "Catrina". Karikatura smrtky, kterou namaloval koncem XIX. století mexický malíř a karikaturista José Guadalupe Posada a její jméno pochází z mexického výrazu catrín, což chce říct něco jako elegantní. Dnes dělají Catriny z cukru, z keramiky, z papíru a dokonce i lidé se za Catrinu převlékají. Po setmění se všichni odeberou na hřbitov, kam v košíku přinesou také jídlo a pití a to nejen pro živé, ale hlavně pro mrtvé, protože věří, že oni si přijdou nejen popovídat, ale i najíst a popít.

Celé rodiny stráví na hřbitově skoro celou noc. Pojedí, popijí a zazpívají si také na "zdraví" svých nebožtíků a k ránu se vrací domů šťastní a spokojení že se svými předky "viděli" a hlavně že si popovídali se svými drahými. A to doslova, protože oni opravdu na hřbitovech s mrtvými mluví nahlas.

Ochrana UNESCO

Mexický svátek mrtvých nemá ve světě obdoby a pro toho, kdo ho jednou v Mexiku zažil, je to nezapomutelná vzpomínka na celý život. V roce 1993, Unesco prohlásilo mexický Den mrtvých za „nehmotné dědictví lidstva".