Díky jejich společnému úsilí vznikl na dříve neudržovaném pozemku mezi jejich zahradou a lesem unikátní ovocný sad. Druhý takový se bude na Vysočině hledat dost těžko.

Kdoule, mišpule, oskeruše, malináč, ptáčnice, strýmka, tatarka, řehtáč, klokočí. Co se za těmito pojmy skrývá za keře a stromy, to dnes už ví jen málokdo. Najít se dají většinou již jen v historických venkovských románech. Z přírody se pomalu ale jistě vytrácejí, avšak v sadu rodiny Krajíčkových jsou už šest let realitou.

POD KORUNAMI JABLONÍ

„V roce 2010 jsme koupili léta neudržovaný pozemek mezi naší zahradou a lesem. Prvotní nápad, vysázet rychle rostoucí dřeviny jsme brzy zavrhli. Na jaře jsme navštívili jednu naši rodinnou přítelkyni. Seděli jsme na staré zahradě, nad hlavou jsme měli vysoké koruny starých třešní a jabloní obsypané květy. Bzučely včely a mně se vybavilo dětství na statku, kde jsme měli veliký ovocný sad. Byli jsme dětmi, pořádali jsme výpravy do cizích zahrad, kde ovoce vždycky chutnalo lépe než doma. Vzpomněla jsem si na obrovská jablka, kterým se říkalo řepáky. V tom okamžiku mi došlo, jaká úžasná možnost se nám naskytla," zavzpomínala Marie Krajíčková na to, co bylo prvním impulzem k tomu, aby s manželem začali plánovat sad starých ovocných odrůd.

Manželé Krajíčkovi začali nejdřív hledat potřebné informace na internetu. Jejich dům totiž stojí na okraji chráněné krajinné oblasti, což není maličkost. Naštěstí už v době, kdy manželé Krajíčkovi jednali s ekology o koupi domu, setkali se s inženýrkou Zdenou Koberovou, která má přehled o odrůdách starých ovocných stromů, a tudíž jim mohla poskytnout cenné rady a pomoc. Manželé Krajíčkovi se dozvěděli, že na svoje plány mají šanci získat dotaci od Agentury ochrany přírody v Havlíčkově Brodě, protože oba jsou již v důchodu a mezi milionáře rozhodně nepatří.

PROJEKT

„Vypracovali jsme projektovou dokumentaci, získali souhlas a počátkem října jsme začali za pomoci těžké mechanizace pozemek upravovat," popsal začátek prací Zdeněk Krajíček. Mezitím jeho manželka Marie hledala prostřednictvím internetu, kde by mohla vpravdě nevšední odrůdy koupit, což i před šesti lety nebylo zrovna jednoduché. Do konce listopadu roku 2010 byl sad vysázen, zkolaudován, doslova každý stromek získal vlastní chránič proti hladové zvěři, protože pozemek není oplocený. Rovněž byl každý stromek označen cedulkou, o jakou odrůdu jde. Doma v kuchyni mají Krajíčkovi podrobný plánek sadu s přesně zakreslenou výsadbou.

ZMIZELÉ ODRŮDY

Už samotná návštěva tohoto zvláštního ovocného sadu, kde se nachází odhadem stovka stromů a keřů, má na člověka přímo blahodárný účinek. Zvlášť na jaře, kdy je většina dřevin v plném květu. Při pohledu na cedulky u jednotlivých kmínků si najednou nejeden uvědomí, kolik to je pro dnešní dobu už téměř neznámých výrazů. Kdo někdy viděl na vlastní oči mišpuli nebo kdouli? Kdo ví, jak tohle ovoce chutná a k čemu ho naše prababičky používaly? Kolik zajímavých ovocných odrůd navždycky zmizelo z městských, ale i venkovských zahrad, aby je nahradilo přísně zastřižené křoví, anglický trávník a bazén?

Mnohé stromky ze sadu rodiny Krajíčkových ještě neplodí, protože většina z nich byla vysazena jako takzvaný špičák, což je, jak vysvětlil pan Zdeněk, stromek ve stáří jednoho roku.

„Ale taková mišpule rodí každý rok. Dřín jedlý rovněž. Dokonce jsem se už dočkala prvních deseti kusů kdoulí a mohla je zavařit. Jabloň zvaná Boikovo obrovské se pochlubila první úrodou řepáků. Stejně tak třešně mají dobrou úrodu, ale musím o ni bojovat s ptactvem, které bývá rychlejší. Švestka Bílecká, která léta rostla u cesty, aniž si jí někdo všiml, se množí sama. Netrpí nemocemi," prozradila paní Marie.

Seznam stromů a keřů z originální zahrady rodiny Krajíčkových je skutečně pestrý. Kromě ptáčnic a rakytníku se tam daří moruším, české Panenské jabloni, Zvonkově jabloni, malináčům, Koženým renetám, Gdaňským hranáčům či Gravrštýnským červeným. Najde se tam Parména zlatá, Řehtáč soudkový, Matčino jablíčko, strýmka, hrušeň Tatarka, Špinka, Špendlíky, nebo višeň Záhoračka.

Aby toho nebylo málo, rozhodl se Zdeněk Krajíček vybudovat na mokrém pozemku pod sadem před dvěma lety takzvaná mokřadní jezírka.

„Obrátili jsme se opět na ekology z Agentury ochrany přírody, kteří nám vybudování jezírek doporučili. Dostali jsme i dokumentaci, jak mají jezírka vypadat, jak hluboká a široká mají být. Na jaře 2014 přijel bagrista a jezírka vyhloubil podle nákresu," popsal postup budování jezírek pan Zdeněk.

Dnes jsou jezírka již plná rostlin a živočichů. Celé léto pak rodina Krajíčkových naslouchá žabím koncertům. Jezírko si vybrala za svoje sídlo i divoká kachna, která tam vyvedla šest mladých. Jezírka i sad už objevili někteří turisté, kteří kolem sadu procházejí. Posedávají na trávě, nahlížejí do tůněk, vyptávají se, někteří se svěří, že takovou zahradu by chtěli mít i doma.

PRÁCE A VÝDAJE

„Ráda se v sadu pravidelně procházím a prohlédnu si každý stromek. Zbavím ho škůdců a pochválím ho, jak krásně roste a dělá mi radost. Každý člověk si přeje, aby po něm něco pěkného zůstalo. Pokud by to měl být tento sad a tůně, i kdyby ze sadu mělo nakonec zůstat jenom pár stromů, vím, že jsme udělali někomu radost a on na nás bude v dobrém vzpomínat," vyprávěla paní Marie.

Ovšem tato krása není zadarmo. Pro manžele Krajíčkovy to znamená především nemalé výdaje, ale i každodenní tvrdou práci při údržbě velkého trávníku, kterou zajišťuje především pan Zdeněk. Tráva totiž roste po každém dešti dvojnásob rychle, ale o seno už nikdo nestojí.

Jak si posteskla paní Marie, doby, kdy na venkově snad v každé chalupě chovali drůbež a králíky, se zdají být pryč.