Pokud se v našich politických luzích a hájích stane něco, co nemohou lidé dost dobře skousnout, řeknou si, možná v přirozeném pudu morální sebezáchovy, že nic horšího se u nás již nemůže stát. A ejhle!  Vždycky se najde něco a někdo, kdo tento jejich sebezáchovný moment rozcupuje na kusy…

Asi se mnou budete souhlasit, že právě tato její slova dobře zapadají do „amnestijní"  diskuse, které jsme svědky.  Mnohé v ní již zaznělo a mnohé ještě zazní.

Třeba i to, že jedním podpisem prezidenta jsme z okna vyhodili nevím kolik milionů korun, které musel represivní aparát vynaložit na pochytání, usvědčení a odsouzení sedmi tisíc lidí, kteří se zpronevěřili zákonům této země. A to ani nemluvím o hořkém pocitu zmarnění, který  jistě  prožívají policisté, žalobci i soudci.  Tedy ti, kteří  svou prací ochraňovali nás všechny. Václava Klause nevyjímaje.