A ve svém věku devětašedesáti let byla i v poměrně dobré kondici. Přesto jsem se stal nemilosrdným katem a poslal ji k zemi. Věřte, že to ne-bylo jednoduché rozhodnutí. U domu, který jsem zdědil po rodičích, vyrůstala od května roku 1945. Zasadil ji děd František a s hrdostí o ní říkal, že to je náš strom svobody. Pro něj byla ta lípa symbolem něčeho vyššího, pro mě spíš vzpomínkou na dětství a prázdninová klukovská dobrodružství, která jsem i v její koruně prožil. Zhruba před třemi lety jsem si ale uvědomil, že se té naší lípy začínám bát. V sousedství vyrostly nové domy a kolem nich běhaly a běhají i malé děti. A při neúprosných bouřkových vichřicích jsem se lípy v duchu ptal: Vydržíš? A pokud ano, jak dlouho?
Teď už vím, že vydržela. Už je pryč a já musím říct, že symboly jsou někdy skutečnému životu na překážku. Bohužel.
