V dokonale utěsněných školních budovách není čerstvý vzduch. Děti jsou kvůli tomu unavené, nepozorné a dělá se jim špatně. Starými okny dříve profukovalo, ale těsnými plastovými okny vzduch neproudí. Školní třídy se tak mění skoro ve skleníky.

Pořád se divím, že naše generace, která chodila do školy v 70. letech, vůbec roky v lavicích přežila. Větralo se běžně, v létě, v zimě. A nikomu to nepřipadalo divné. Větralo se také o přestávkách i během hodiny. Děti, co byly přímo u okna, si vzaly na chvíli svetr. Starými okny také občas profukovalo, nepřetápělo se, ale alergií, astmatem či neustálým nachlazením trpělo sotva jedno dítě ve třídě. Byli jsme zdraví jak řípy.

Teď už jen chybí, aby se problému „vydýchaných" škol chytil nějaký chytrák a přišel s novým projektem, nazvaným například Vzduch do škol, který bude samozřejmě štědře dotován z Evropské unie.