Nakonec to byla právě ona, která svoji matku ošetřovala a pečovala o ní až do její smrti.

Loni na podzim uvedl havlíčkobrodský soubor Adivadlo inscenaci hry Mileny Štráfeldové Osamělé večery Dory N. Původní rozhlasovou hru autorka napsala s využitím korespondence Theodory Wilhelmy Rozálie Němcové. „Dora nikdy o své matce nechtěla vyprávět, což už o něčem svědčí. Odhodlala se k tomu až jako stará žena v osmdesáti letech," vysvětlila Štráfeldová.

Theodora Němcová, které všichni doma říkali Dora, se narodila v Polné U Jihlavy, když bylo spisovatelce Boženě Němcové jednadvacet. V Polné se Němcová přátelila s manželi Pittnerovými, rodiči Vlasty Pittnerové, pozdější známé autorky červené knihovny. Paní Leopolda Pittnerová šla malé Doře za kmotru.

Pohled do osobního života autorky nezapomenutelné Babičky nabízí čtenářům spisovatel Jiří Morava (který již léta žije v rakouském Insbruku), ve své knize Někdejší Betty. Každodenní soužití se slavnou spisovatelkou muselo být značně problematické, ale Boženu Němcovou to zbavuje kamenné strnulosti modly vhodné leda tak do čítanek.

Rodinné krize

Manželství Boženy a Josefa Němcových nebylo šťastné. Tito dva lidé se nikdy neměli potkat. Původní malá nedorozumění přerostla v neodvratnou a letitou partnerskou krizi, zvlášť v době, kdy se rodina Němcových přestěhovala do Prahy. Řekněme si upřímně, slavná spisovatelka byla velice špatná hospodyně. Svoji dceru Doru zapřahala do domácích povinností už od útlého dětství. Ve věku tří let onemocněla Dora skrofulózou, tuberkulózním zánětem mízních uzlin. Na tváři i na těle se jí objevily boule, které zhnisaly, popraskaly a časem se zacelily, ale zůstaly po nich nepěkné jizvy. Dořin zdravotní stav se zlepšil až v pubertě, kdy začala růst a mohutnět. Pouze na krku a části tváře jí zůstaly stopy po nemoci, což pro dívku, která se chtěla líbit, už proto, že vyrůstala vedle okouzlující matky, bylo silně deprimující.

Trvalá nouze

Rodina Němcových se často stěhovala a trpěla trvalou nouzí. V pozdějším věku se musela Dora vyrovnat s tím, že je matka často opouštěla a s oblibou se sama vydávala na cesty, tu do Františkových lázní, tu na Slovensko. Což neznamená, že by svoje děti nemilovala, ale činila to tak nějak po svém.

V roce 1853 zemřel Dořin bratr Hynek na souchotiny. Božena Němcová po jeho smrti přenesla veškerou lásku na mladšího Jarouška. A Dora? Ta jakoby neexistovala. Jenže Doře bylo v té době už čtrnáct let. Strasti své rodiny, smrt, bratra, smutek a neustálou chudobu pražského vlhkého bytu, kde časem shnil dokonce i nábytek, vnímala velmi intenzivně. Její šatník byl ubohý, byť by se byla jako dívka ráda pěkně strojila.

„Má od Marie ještě plášť, potřebuje ale šaty a prádlo, přijela z venku jako putna silná," napsala Božena Němcová v jednom ze svých dopisů. Moc lásky v tom cítit není. Božena Němcová se zřejmě nemohla nikdy smířit s tím, že její jediná dcera po ní nezdědila talent a krásu vůbec ne. Na jedné z mála dochovaných fotografií Dory Němcové z pozdějších let je vidět vysokou hřmotnou ženu s příliš plnými tvářemi. Do krásy slavné spisovatelky má opravdu daleko. Dora Němcová se viditelně podobala spíš otci. S přibývajícím věkem se Dora doma stále víc zapojovala do domácích prací. Docházela do pražských domácností jako příležitostná švadlena, protože byla šikovná a zručná. Vedla svědomitě rodinné účetnictví, protože její bohémská matka se nikdy nenaučila hospodařit. Jak se několikrát zmínil ve své knize spisovatel Jiří Morava, její podporovatelé a dobrodinci by se divili, v jakých rukách skončily peníze, které si u nich Božena Němcová vyprosila.

Přesto se ale Dora své náročné matce zavděčit nedokázala. Podle zachovalé korespondence Božena Němcová Doře ráda připomínala, jak jsou její vrstevnice a kamarádky šikovné dívky a co všechno dovedou. Už od malička si tedy Dora začala být vědoma, že pozornost druhých si musí zasloužit. K tomu se poměry v rodině Němcových neustále zhoršovaly. Divoké hádky byly na denním pořádku. Manželé Němcovi se napadali navzájem, při jedné domácí scéně se slavná spisovatelka musela zachránit skokem z okna na ulici. Nelze dávat vinu jen jedné straně. Josef Němec musel mít doslova svatou trpělivost, když zvážíme, jak v 19. století měla vypadat ideální manželka. Božena Němcová do toho ideálu měla daleko. O domácnost pečovala jen velmi málo, Němcovi a jejich děti byli neustále terčem posměchu a pomluv. Sousedé si špitali o veselých večírcích, které Němcová pořádala, když byla při penězích a jejích skutečných či domnělých nevěrách. Prudké hádky skončily stejně bouřlivým rozchodem, dočasným smířením a novým rozchodem, kdy Božena Němcová rodinu nadobro opustila a odešla do Litomyšle. Všechno skončilo její smrtí 21. ledna 1862 v Praze v domě jejího manžela U tří lip na Příkopě. A byla to právě Dora, kdo matku ošetřoval do poslední chvíle.

Když Dora ztratila matku, otec od ní očekával, že se osamostatní a bude si vydělávat na živobytí. Jenom díky rodinným přátelům, manželům Hanušovým mohla Dora vystudovat a stát se nakonec učitelkou v Jičíně. Ovšem necítila se tam spokojená, toužila po Praze. Psala otci smutné dopisy a neustále si stěžovala. Přesto, že jí otec, který po smrti Boženy Němcové zůstal sám, nabízel různá řešení svízelné situace, byla Dora nerozhodná a pasivní. Zřejmě se na ní podepsala výchova její matky, která ji tak dlouho peskovala a kritizovala, až ji zbavila víry v její vlastní schopnosti. Nakonec Doře nezbylo nic jiného, než si v Jičíně zvyknout.

Přestože Doře chyběl půvab a kouzlo její matky, našli se ctitelé, kteří jí nabídli sňatek. O Dořinu ruku se ucházel například zámožný jičínský kupec Antonín Soumar, který se s ní hodlal oženit. Přesto že Dořin otec byl tomu vztahu nakloněn a Soumar byl podle jeho názoru pro Doru skvělá partie, dceru do sňatku nenutil. Dora ale výhodný sňatek odmítla. Obávala se zřejmě, že by se pak musela vzdát svého povolání učitelky, protože v 19. století se učitelky provdat nesměly. Možná se sňatku bála, protože divoké soužití rodičů jí nebylo zrovna šťastným příkladem do budoucna.

Nemanželské dítě

Přesto se nakonec Dora Němcová zamilovala. Osudově a nešťastně do jičínského starosty Václava Fejfara, dědečka známého spisovatele Václava Čtvrtka. Milenec byl ale ženatý. Bohužel vztah se neobešel bez následků. Dora Němcová otěhotněla. Porodila tajně roku 1883 v Praze syna Alfréda Theodora.

Za kmotra měl jít chlapci rodinný přítel Němcových Vojtěch Náprstek. Přesto že se Náprstek považoval za pokrokového vyznavače ženské emancipace, být za kmotra nemanželskému dítěti bylo pro něj asi příliš velké sousto. Zavánělo to skandálem. Do rodného listu malého Alfréda nebyl zapsán jičínský starosta, ale jakýsi Alfréd Beneš, praktikant finančního úřadu. Proč to udělal, kdo ví. Snad ze soucitu, nebo za úplatu? To už zůstane navždy zahaleno tajemstvím.

Svého synka Dora do Jičína přivézt nemohla, proto ho dala na vychování jedné rodině do Slaného. U koho chlapec vyrůstal, je dodnes rovněž záhadou. Nedochovala se ani Dořina korespondence, která by do dalšího osudu jejího syna vnesla světlo. Jedno je jisté, že malý Alfréd zemřel 13. prosince 1886 na záškrt. Další děti už Dora Němcová neměla, protože v té době jí bylo přes čtyřicet, ale výčitky nad ztrátou jediného syna ji zřejmě provázely celý život.

Přesto že Dora nezdědila talent svojí matky, toužila v životě vykonat cosi významného. Nakonec přišla na to, jak po sobě zachovat památku na věčné časy. Rozhodla se postavit si vilu. Ona, chudá jako kostelní myš, která většinu mládí prožila v nevlídných laciných nájemních bytech, odkázaná na milost druhých, urputně toužila po vlastním domově.

Vila na dluh

V době, kdy se pustila do stavby své vily, jí bylo už padesát, podle tehdejších měřítek byla stařena. Formální otec jejího dítěte Alfréd Beneš jí prodal levně velkou zahradu u sobotecké silnice. Zahradu Dora koupila na dluh, neboť se ale jednalo o pozemek poměrně rozlehlý, část okamžitě odprodala a získala tak peníze na stavbu. Vilu projektoval slavný architekt Dušan Jurkovič.

Na samotnou stavbu si Dora Němcová musela ještě půjčit z Obecní spořitelny šest tisíc zlatých. Do roka byla vila hotová. Dluh za ní ovšem spláceli Dořini dědicové ještě jedenáct let.

V okamžiku, kdy se Dora Němcová do vily přestěhovala, odešla do penze. Její žačky si údajně oddechly, protože Dora se s přibývajícími roky prý stala ženou zlou a zahořklou, dívky ve třídě se jí bály.

Dora Němcová, přes chatrné zdraví v mládí, přežila všechny svoje sourozence. Byla to také ona, kdo zdědil po své slavné matce asi 600 dopisů. Proto se na ni obraceli různí badatelé, kteří se snažili získat do svého vlastnictví po Boženě Němcové aspoň nějakou drobnost. A Dora se pozůstalosti po matce vzdávala ráda. Zvlášť, když udržovat luxusní vilu nebylo zrovna nejlevnější.

Dora Němcová zůstala do konce života svobodná. Zemřela v lednu roku 1920 na srdeční mrtvici ve vinohradské nemocnici v Praze. Její vila skončila nakonec v dražbě, protože Dořini dědicové nebyli schopni splácet její dluhy. Majitelé vily se střídali, až dům nakonec koupila rodina profesora obchodní školy v Jičíně, jejíž potomci o vilu pečují dodnes.