Vloni ji oslovilo další tvůrčí řemeslo – výroba šperků z kamene a cínu.

„Kamenů, které se mně líbí, je hodně, a do oka mi padají všechny. Cítím z nich energii. Leží v mých kufřících a když mám čas, tak je přebírám a hladím, a potom si některý pocitově vyberu. Kdybych si přece jen měla zvolit pouze jediný, nejspíš by to byly jaspisy a z nich jaspis obrázkový. Má zemitou barvu a krásné kresby. Kameny beru spíše jako dekorační materiál, ale současně věřím v jejich skrytou energii," řekla tvůrkyně redakci Deníku.

S manželem navštívila dovozce kamenů z jižní Afriky. Nechala u něho dost velký obnos a byla u vytržení. „Mohla jsem přebírat kameny i kamínky a už jsem se viděla, jak je ocínuji. Kámen má člověk vybírat pocitově a potom se zajímat o jeho vlastnosti, na co a jak působí. Je to tajuplná věda," dodává žena, která s pílísobě vlastní krásné nerosty na vysoké výtvarné úrovni obepíná cínem.

Cín je dobře kujný

Stříbrobílý lesklý kov je dobře kujný, není nijak tvrdý a do značné míry je tažný.

Výroba cínových předmětů byla vysoce ceněna už v antice, ale cínařství dosáhlo vrcholu v evropském středověku, renesanci a baroku. Před objevem kaolínu se z cínových nádob a talířů jedlo a pilo.

Starší generace z dětství ještě pamatuje cínové vojáčky, sošky a pamětní medaile.   Cínovým předmětům nesvědčí dlouhodobě nízké teploty pod 13,2 stupňů Celsia. Podlehnou totiž cínovému moru. V nevytápěných hradních místnostech se cínové nádoby rozpadaly.

Ve studeném poutním kostele v Sopotech u Ždírce nad Doubravou vzaly za své i píšťaly varhan.

Cínový mor se podílel na zkáze francouzské armády v Rusku – vojákům upadaly cínové knoflíky a uniformy v mrazu nešly dopnout. Zdánlivá drobnost prý přispěla k Napoleonově zimní porážce pod již hořící Moskvou.

Kameny nespí

„Podobná újma mým šperkům nehrozí. Cín, který k tvorbě šperků používám, je bezolovnatý, je to slitina, má 97 procent cínu a tři procenta stříbra. Píšťaly varhan, a zřejmě i napoleonské knoflíky, se odlévaly z cínu olovnatého," soudí Jana Kovačková.

Podle její zkušenosti si s některými kameny není radno hrát: „Dostala jsem dárek, velké tygří oko, tak se ten kámen jmenuje. Dala jsem si ho pod polštář a několik dní jsem nad ním spala. Ráno mě probouzela silná bolest hlavy. Možná ji měl na svědomí  šutřík pod polštářem. Dala jsem ho pryč a vstávám fit. Přitom to byl kámen z mého znamení ve zvěrokruhu. Zkusím ho umýt a vystavit slunečnímu svitu. Obepínání kamenů cínem u mě přerostlo ve vášeň. Až dokončím práci pro jednoho skláře ze Světlé nad Sázavou, v mé pracovně to vypukne. Už se na to moc těším," praví Jana Kovačková, žena dvou uměleckých řemesel – malování skla vysokým smaltem a tvorby šperků z kamene a cínu.

Obojí ve svých umných rukou s fantazií zralé výtvarnice proměňuje v nádheru a krásu.

Ivo Havlík