Ten byl hostem sobotní besedy v kavárně U notáře, kterou pořádal havlíčkobrodský okrašlovací spolek Budoucnost společně s Muzeem Vysočiny a Evangelickým sborem Horní Krupá.

Kozlík se narodil v roce 1946 ve Mšeně u Mělníka. Navzdory výbornému prospěchu musel jít do učení. Vyučil se elektrikářem a v roce 1968 maturoval na elektrotechnické průmyslovce v Liberci. Byl přijat na Komenského evangelickou bohosloveckou fakultu v Praze. Po okupaci Československa v srpnu 1968 odjel do Vídně. Živil se jako elektrikář. Po otevření studia na bohoslovecké fakultě se vrátil zpět.

„Zásadně jsem se rozcházel s profesorským sborem. Úprk fakulty do kolaborace byl děsivý. V roce 1971 byla na budově bohosloveckého semináře v Jirchářích vyvěšena československá a sovětská vlajka. Od domovníka jsem si půjčil štafle a vlajky sundal. Následně mě začala vyšetřovat Státní bezpečnost," vysvětlil Kozlík.

Kozlík však na doporučení navštívil advokáta, který mu poradil, co při výslechu nesmí říct. „To mě zachránilo před kriminálem, avšak estébáci poslali na fakultu dopis. Byl jsem vyloučen," pokračoval Kozlík. Studií však nezanechal. Kozlík začal navštěvovat bytové teologické a filozofické semináře. V roce 1977 podepsal Chartu 77. „Rychle jsem pochopil, že charta má zcela zásadní význam. Neměl jsem co ztratit," vyprávěl s úsměvem.

Zjistili, že se nebojíme

Filozof Ladislav Hejdánek následně vyhlásil, že otevírá veřejný seminář filozofie. „Vždy jsme se sešli a během patnácti minut zazvonil zvonek a odvezli nás. Stala se z toho rutina. Bezpečnost brzy zjistila, že z výslechů nemáme strach. Snažili se na nás působit preventivním výchovným opatřením. Řekli každému něco osobního z jeho života, jak nás sledují. Nikdy mě fyzicky netýrali," zdůraznil Kozlík.

V roce 1983 se stal Kozlík mluvčím Charty 77. „Řekli mi, že nemám rodinu, nic nepíšu, chartu jsem již podepsal a stejně pracuji u kotle. Tak prý nemám co ztratit. Krátce nato mě sice zavřeli, ale hned druhý den pustili. Bezpečnost mi dělala naschvály. Dostával jsem zboží na dobírku, které jsem si neobjednal. Psali za mě fiktivní inzeráty, že něco prodávám. Byla to provokace," uvedl Kozlík.

V březnu 1990 při náhodném setkání na ulici ho Ladislav Lis vyzval, ať pomůže v prověrkové komisi na Ministerstvu vnitra. Přijal a paradoxně se nakonec stal velitelem těch lidí, kteří jej dříve jako disidenta sledovali. „Hovořil jsem s bývalými estébáky, kteří se samozřejmě považovali za oběti režimu. Následně jsem se stal jedním ze zakladatelů Úřadu na ochranu ústavy a demokracie, tedy dnešní Bezpečností informační služby (BIS). Zde jsem působil až do svého odchodu do důchodu v roce 2012," uzavřel Kozlík.