Ta jsou chráněná od roku 1990.

Území o rozloze 27 hektarů ležící v nadmořské výšce 630 až 644 metrů v katastru obcí Havlíčkova Borová a Staré Ransko bylo v minulosti „přemodelováno" těžbou železných rud. Jejich dobývání zde začalo již ve středověku a skončilo teprve v 18. století. Haldy vytěžené horniny zůstaly a postupně obrostly, prohlubně zaplavila voda.

Správa Chráněné krajinné oblasti Žďárské vrchy uvádí, že v mokřadech se vyskytují ohrožené druhy rostlin a živočichů.

Z květeny je to například rdest alpský, bublintka, zevar nejmenší, rosnatka okrouhlolistá, zábělník bahenní, tolije bahenní, ostřice dvoumužná, prstnatec Fuchsův, vranec jedlový, čarovník prostřední, lýkovec jedovatý, hruštička menší.

LÉTÁ SEM ČÁP ČERNÝ

Vodní plochy slouží k rozmnožování čolka horského, skokana hnědého a ropuchy obecné. V okolí jezírek je běžná ještěrka živorodá, méně častý slepýš křehký a řídce se vyskytuje i užovka obojková.

Hnízdí zde sluka lesní, kulíšek nejmenší, sýc rousný, datel černý, holub doupňák, lelek lesní, lejsek malý a za potravou sem často zalétá čáp černý.

Romantické prostředí jezírek bylo před vyhlášením chráněného území narušováno nepovoleným tábořením, nyní působí jako krajina zcela opuštěná a neprochozená, jaká se na starých mapách označuje sdělením „hic sunt leones" (zde jsou lvi).

Kdo sem přijde pěším výletem nebo přijede na kole, vjezd aut a motorek není dovolen, ocitne se jako v hloubi šumavského Boubína nebo beskydského Mionší. Ranská jezírka jsou totiž ponechána svému osudu a přírodnímu vývoji, do něhož člověk nezasahuje, respektive zasahuje jenom tím, že nad nimi přísně drží ochrannou ruku.

Ivo Havlík