Podle organizačního vedoucího souboru Jindřicha Jedličky chybějí hlavně muzikanti do dětského souboru. „Já už to připomínám vedení města deset let, že našemu souboru chybějí mladí hudebníci a že by bylo dobré navázat spolupráci s brodskou uměleckou školou, protože folklor se bez hudby neobejde. Místostarosta Vladimír Slávka je třetí radní v pořadí, kterého žádám o pomoc. A snad se konečně něco změní a objeví se světlo na konci tunelu,“ popsal situaci organizační vedoucí Kalamajky Jindřich Jedlička a dodal: „Já s Kalamajkou spolupracuji léta a musela by mě hanba pohlavkovat, kdybych dopustil, aby soubor zanikl. Jak bych se zakladatelce souboru Lucii Honsigové podíval do očí?“

Folklor se bez hudby dělat nedá

Podle zastupitelky Evy Vyoralové (Ženy za Brod) je soubor Kalamajka spolek nadšených lidí udržujících tradici kteří chtějí aby soubor byl zachován, ale nemají se na koho obrátit.

„Ano, jednání k tomuto tématu bylo poměrně emotivní, ale nakonec jsme doufám, našli řešení,“ komentoval schůzku výboru místostarosta Vladimír Slávka (ANO 2011). Podle organizačního vedoucího Kalamajky Jindřicha Jedličky základní umělecké školy v Třebíči a Jihlavě s folklorními soubory úzce spolupracují a tak by to mělo být i v Brodě, kde je zřizovatelem umělecké školy město.

„Pokud má soubor Kalamajka přežít,“ zdůraznil na jednání výboru Jindřich Jedlička. „Bavili jsme se o tom s panem ředitelem, prý o to děti nemají zájem. Děti se neučí hrát hudbu pro folklorní soubor, ale hudební soutěže,“ vyjádřila se radní Ivana Mojžyšková (ČSSD). Podle Vyoralové ale ne všechny děti, které projdou „zuškou“ chtějí na konzervatoř. „Myslím, že to není tak úplně pravda, že děti nemají zájem o folklor. Pokud vím, tak děti většinou směřují tam, kam je vede jejich učitel. Nevěřím, že před začátkem školního roku stojí před zuškou zástupy dětí které touží hrát jen Mozarta,“ podotkl Jedlička.

Podle ředitele základní umělecké školy J.V. Stamice Jindřicha Macka není pravda, že by škola pomoc Kalamajce odmítala, ale folklor je specifický druh umění k němuž musí mít člověk především hluboký osobní vztah.

„Láska k folkloru se většinou dědí v rodině. Ne každé dítě má ale o lidovou hudbu zájem. Navíc nejde jen o dítě, ale také o přání rodiny. Těžko můžeme nutit dítě hrát folklor, když si to rodiče nebudou přát, protože mají o umělecké budoucnosti dítěte jinou představu. Nicméně jsme dospěli k určitému řešení. Kolega Jan Kerber si, pokud vím, vyžádal již od Kalamajky nějaké notové materiály a je ochoten vyučovat mladé muzikanty pro folklorní soubor, pokud budou chtít,“ informoval ředitel školy Macek.

Podle Jindřicha Jedličky se skutečně učitel hudby Kerber s Kalamajkou dohodl, že několik hodin týdně věnuje výchově budoucích mladých muzikantů do souboru. Jak dodal k tématu profesor hudby Josef Brožek, platí v tomto směru dvojnásob přísloví, že nezapálí ten, kdo sám nehoří.

Láska k tradici

„Už v zájmu samotného folklorního souboru by mělo být získávání nových hudebníků a snaha si je udržet. Já osobně jsem do souboru Kalamajka nějaké muzikanty poslal, ale po čase ze souboru odešli. Nevím proč,“ konstatoval Brožek. Jak dodal, možná je problém i v tom, že zakladatelka souboru Lucie Honsigová byla pedagog a při hledání nových talentů se zaměřovala hlavně na základní školy a ne na školu hudební. Podle názoru místostarosty Slávky Vysočina není a nebude jižní Morava, kde lidé mají k folkloru vztah od dětství. „Na Moravě se do folklorního dění zapojí celá vesnice. U nás udržuje lidové tradice hlavně několik nadšenců,“ konstatoval Slávka.

„Na Brodsku jsou lidové soubory jen dva. My a světelský Škubánek. Ten má podobné problémy jako my. Když lidová tvorba na Brodsku zanikne, tak až budou brodští radní organizovat kulturní akci pro návštěvu ze zahraničí, budou si muset nejspíš objednat soubor z Moravy,“ povzdechl si Jindřich Jedlička.

Soubor Kalamajka se poprvé představil veřejnosti v roce 1971 jako dětský folklorní soubor při Základní škole Štáflova v Havlíčkově Brodě. Soubor založila a vedla učitelka Lucie Honsigová. Přes dvacet let pak děti obohacovaly svými vystoupeními kulturní život v Havlíčkově Brodě, na malých vesnicích, školách i v zahraničních partnerských městech, slovenské Spišské Nové Vsi, holandském Brielle, italském Brixenu-Bressanone a jinde. V repertoáru souboru jsou hlavně písničky, tance, hry, říkadla a pověsti z Vysočiny - Českého a Moravského Horácka. 

Společnost se mění

Podle spisovatele a překladatele Tomáše Vašuta zájem o lidovou tvorbu úzce souvisí i se společenskými podmínkami.  „Doba minulá si z folkloru udělala výkladní skříň. S čímž souvisely přirozeně jisté výhody a subvence a souboráci občas směli reprezentovat v zahraničí. Ale když se svět po roce 1989 změnil, dostalo se folklorní hnutí, dříve tedy poněkud hýčkané péčí komunistického režimu na okraj společenského zájmu. Splaskl zejména zdroj státních subvencí. Zatímco dříve byla většina lidí odkázána do značné míry na vlastní síly, tedy nucena nějak se zabavit a zazpívat si, s postupujícím rozvojem reprodukční techniky jich začala být většina spíše bavena, což v podstatě vyhovělo požadavku nikoliv bavit se, nýbrž spočinout v jisté příjemné nirváně. Dnes jsou však do značné míry pasívní spotřebitelé kultury nuceni přijímat spíše to co nabízí zábavní průmysl, který má s lidovostí společnou snad pouze jistou cyklickou neměnnost,“ konstatoval autor v článku s názvem Patří folklor do rezervace? 

Morava už není, co byla

Že ani Morava už není, co byla, svědčí vzpomínky folkloristy Radka Bartoníčka ze Slovácka na téma Putování za fašankem. Bohužel s postupujícími roky láska k lidovým tradicím prý na Moravě slábne. „Zájem lidí znatelně upadá, evidentně se mění i ti, kteří zpěváky i muzikanty hostí a těší se na ně. Když jsem například navštívili jeden z velických domů,  vítala nás přibližně padesátiletá dcera jednoho z místních, už zesnulých, tanečníků. Dům byl plný folklorních motivů, zněla muzika i zpěv,  jeho dcera s chutí tancovala, fotografie jejího otce, oblečeného do velického kroje, visela na stěně.  Opodál stáli dva kluci a dvě holky, mlčeli a vše tak trochu nezúčastněně pozorovali. Byly to synové oné dcery s nevěstami. Ptal jsem se jedné nevěsty, kdo že to na krojované fotografii je, nevěděla. Nám folklór nic neříká," posteskl si Bartoníček.