Komu nebo čemu ale doopravdy vzdáváme hold? Záleží na době, ve které žijeme.
V současnosti je Havlíček připomínán spíše ze zvyku, není ho totiž potřeba. Přesněji, není potřeba kompletní. Jeho odkaz totiž existuje v jakémsi filtru. Vysledoval jsem tři roviny, které vedle sebe „žijí" nezávisle na sobě a které dominují v určitých érách našeho národa. Nyní jsme v období „klidovém". Nic nás viditelně neohrožuje, máme se dobře a tak se projevuje primárně podoba Havlíčka coby spisovatele.
Trvá již několik desetiletí. Havlíček spisovatel je tématem hodin o dějinách literatury víc než dějepisu, poslední jeho vydání básní (2006) je vyprodané a ačkoliv není bestsellerem, je stálicí českého trhu s knihami. Promlouvá k nám tedy skrze své umělecké dílo, nekonfliktně, ačkoliv jde o satirické skladby.
Čtenáři obdivují jeho humor, studenti pak v lavicích poznávají smysl, původ, verš atd. Havlíček spisovatel – počátek realismu, excelentní satirik a dozvuk národního obrození. Víc nic.
Přesto to není Perunem řečené hovno, co je gró Havlíčkova úspěchu a důvodu, proč jako jediná osobnost českých dějin 19. století je v názvu obce (a hned dvou!). Právě současné „klidové" období upozadilo Havlíčkovu novinařinu na společenský okraj zájmu (rozumějte prostor pro badatele a studenty).
Havlíček novinář se objevuje hlavně v momentě zvýšeného, ale nikoliv kritického, ohrožení. Ty situace mají mnoho podob. Například za první republiky se jeho novinové texty staly oporou vznikajícího státu, který hledal (a odůvodňoval) podobu a smysl své existence.
… Nejdůležitější Havlíčkovy články jsou nadčasové, protože se týkají samotných základů demokracie. Sám autor je totiž publikoval v době, kdy český národ teprve vstupoval na neznámé pole občanství, a Havlíček správně považoval za nutné čtenáře o tomto světě informovat. Kdo ale tyto články zná dnes? Opravdu můžeme jejich četbu ignorovat, když si dnes vesele v demokracii žijeme? Souhlasí politici při pokládání květin k poctění tohoto novináře s jeho názory v článcích "Co jest obec?" "Statečnost politická" nebo "Proč jsem občanem?" Jenže to neplatí jen o politicích. Kdo z nás je četl a porozuměl jim?
A nakonec Havlíčkův život, poslední rovina vnímání tohoto muže. Nutno říci, že Havlíčkovým životem myslím hlavně poslední léta – od konce Slovana po smrt, kdy vzniká aureola osamoceného hrdiny proti útlaku a jeho mučednického konce. V „klidové" fázi nás nezajímá. Ovšem stal se důležitým v době „kdy národu bylo nejhůř". Inspirace Havlíčkovým životem tehdy vyrůstá jako první a přehluší Havlíčka-spisovatele a Havlíčka-novináře. Symbol je rychle a efektivně využit. Sice pro dobro věci, ale s potenciálem se proměnit s postupem času v „nedobro" ve smyslu nedoktnutelnosti a „oficiální" interpretace. A v tom je ten problém. Jde o velkou šanci opakovat chyby minulosti – hlavně éry Rakouska a první republiky, kdy neohrožený bojovník, učitel a věštec v jednom se postavil in memoriam po bok Jana Husa na oltář coby oběť pro český národ (který si to ve skutečnosti příliš nezasloužil). Že by Češi raději chtěli být vykoupeni někým jiným a nemuset si za svoje hříchy platit sami? Havlíčkovy názory změnit nešly, ale daly se upozadit nebo účelově interpretovat při vytržení z kontextu. Havlíčkův život jako takový byl upraven, aby vyhovoval v hlubším pojetí coby vzor chování. Ten v "klidové" éře inspiruje málokoho, protože dá práci a může stát i život (kariéru, peníze,…). Ale v době krizové funguje na výbornou. S Havlíčkem na rtech umírali legionáři, o Havlíčkovi rád mluvil Beneš v exilu i po něm, Havlíčkova vzoru se naposledy báli komunisté (jak ukazuje případ Havlíčkovy mládeže z konce 80. let, která chtěla Havlíčkův odkaz poznat po svém a celkově se vymanit z životního stylu diktovaného státem). Všimněte si, že Havlíček nesmí být ani ošklivý. Každý „svatý" je prostě krásný. Dodnes mi nejedna babička řekne, že Karel byl prostě fešák.
Proto fakt, jak se KHB objevuje ve veřejném diskuzním prostoru, je pro mne známkou stavu společnosti. Napsal jsem, že máme nyní „klid". Ten ale neplatí pro krajní ideje, které naopak považují tuto dobu za „nejhorší". Upřímně očekávám, kdy se jejich zastánci s Karlem vytasí. Je jedno, zda v tématu židů, liberální ekonomiky nebo federalismu převrácené ve vztahu k Evropské unii či uprchlíkům. Poslední léta občas zachytím Havlíčkovo jméno před volbami, ale primárně to nepřekročí hranice regionu. Celkově proto nabývám pocit, že dnes je argument Havlíčkem argumentem zoufalce bez vlastní myšlenky a autority. A taková představa mne těší.
A nakonec jeden krajně nebezpečný bod. Je současné povědomí a „druhý život" KHB v pořádku? Osobně jsem s ním spokojen, jen to chce cpát do hlav lidem tu novinařinu. Současný svět je spíše obrazový a když už čtivý, tak spíše pro zábavu a ne pro sebevzdělávání, navíc starou češtinou a údernou rétorikou. A přidám, že naše dějiny 19. století jsou v porovnání s druhou světovou válkou, Gottwaldem a jinými turbulencemi moderních dějin nezajímavé. Přesto si myslím, a jsem rád, že prožíváme první velké období, kdy se snažíme na Havlíčka nahlížet velmi kriticky. Možná se stálým respektem a zakořeněnou mýtickou představou, ale konečně s dlouhodobější snahou ho doopravdy poznat.
Michal Kamp, historik Muzea Vysočiny Havlíčkův Brod
