Čestné občanství a kovaný klíč od bran města mu předal starosta města, Jan Tecl, v pátek 25. května při příležitosti závěrečného koncertu Stamicových slavností v Klášterním kostele sv. Rodiny.

Kdy začalo vaše muzicírování?
Začalo tady v Brodě v pěti a půl letech, kdy moje maminka,  která v Brodě učila na lidové škole umění, chtěla, abych se začal učit hrát na klavír. Tehdejší ředitel jí ale řekl: „Klavíristů je strašně moc, houslistů málo, dej ho na housle." Měl jsem obrovské štěstí na úžasného kantora, Zdeňka Němce, který měl se mnou úžasnou trpělivost, díky němu jsem se začal hudebně vyvíjet. Ve třinácti letech jsem jezdil na hodiny houslí do Prahy k profesoru  Jaroslavu Pekelskému. Po maturitě na zdejším gymnáziu jsem začal studovat na Hudební akademii múzických umění v Praze.

Jaký jste byl školák?
Vyprávějí se historky, že mě viděli sáňkovat na pouzdru od houslí, ale já si na to nepamatuji. Vím, že jsem byl také trochu nepozorný žák. Pamatuji si na historku, kdy mi pan učitel Němec vykládal něco důležitého a já mu říkám: „Jé, pane učiteli, támhle leze kominík." Dodnes ho slyším, jak mi říká: „Ty chlape…"

Prý jste musel dokonce  prodat housle…
Doba normalizace byla tehdy těžká, po vítězství na Pražském jaru v roce 1972 se nabídky vytratily, nebylo z čeho žít. Naštěstí jsem měl dva instrumenty, jeden z nich tak musel jít zpátky k výrobci houslí. O pět let později přišla záchrana v podobě hostování v Japonsku.

Jezdíte hodně po světě, dovedl byste si představit, že byste žil jinde než v Čechách?
Cestoval jsem po světě, hodně jsem poznal, v Japonsku jsem byl tři roky. Někteří lidé jsou světoběžníci a můžou zůstat kdekoliv, ale já ne, jsem hodně závislý na domově. Kořeny mám tak vrostlé, že bych je nemohl vytrhnout a přenést jinam. Kdykoliv jedu do Brodu, jedu domů.

Dostal jste ocenění od města, co to pro vás znamená?
Naštěstí jsem se o tom dozvěděl dříve, ale i tak to byl pro mne velký šok,  protože kdyby mi to řekli až ten večer, tak nevím, co by to se mnou udělalo. Když člověk ví, jak málo lidí takovéto ocenění dostane, tak si říkám, že si to vůbec nezasloužím. Samozřejmě budu se snažit, abych dobré jméno Havlíčkova Brodu nesl dále na svém štítě, snad se mi to daří a bude dařit, když zdraví vydrží. Muzika je můj život a s muzikou se dá krásně po světě putovat.

Libor Blažek, Petr Stránský