Mlýn se nachází v jedné z nejmladších částí Sobíňova – v Nové Vsi, konkrétně v její nejvýchodnější oblasti, jež nese název Huť. Tato část byla založena pro potřeby železářské hutě pod Sobíňovským rybníkem. Mlýn tam byl postaven v roce 1756, a to právě na základech bývalé hutě a slévárny z 16. století.
„Mlýn dnes leží na okraji příjezdové cesty k místní části Sobíňova, k Hlíně. Tato cesta bývala dříve hrází rybníka," vysvětlil historik z havlíčkobrodského Muzea Vysočiny Michal Kamp.
Budova sloužila k průmyslovým účelům, takže na ní nemůžeme obdivovat například uměleckou výzdobou, přesto je ale toto místo zajímavé. „Je to opravdu typický příklad stavby z poloviny 18. století, hlavně co se týče tvaru střechy a štítu," informoval Kamp a dodal, že na první pohled upoutá také jeho velikost. „Je ohromný, suverénně největší objekt v této oblasti. Je opravdu majestátní," řekl Kamp.
Tak působil pravděpodobně i na regionálního historika Karla Janáčka, který putoval po stopách mlýnů na řece Doubravě ve druhé polovině 20. století a napsal o tom knihu Mlýny na Doubravě.
„Na hrázi u Nové Vsi-Huti hledíme na vysokou budovu s mansardovou střechou, kde se ještě za mého mládí říkalo ‚ve mlýně'," napsal Janáček, který se vydal prozkoumat mlýny nejprve v roce 1960, a poté o deset let později se skupinou skautů jako jejich vedoucí.
Za prvního mlynáře
Roku 1761 mlýn o dvou složeních se stoupami na kroupy a olejnou koupil od vrchnosti Václav Vepřovský. Zaplatil za něj dva tisíce zlatých a sto zlatých ročně zákupní činže, což byla v tehdejší době značná částka. Důvodem vysoké ceny bylo to, že mlýn byl nově postavený a že se u něj nacházely pozemky, což bylo jinak vzácné.
Majitelé mlýna byli pod pravomocí vrchnosti. Vepřovský byl například povinen hlásit každou změnu držby mlýna knížecímu úřadu.
Jak uvádí Karel Janáček ve zmíněném spisu Mlýny na Doubravě z roku 1988, vrchnost mohla mlynáře mlýna zbavit, kdyby zjistila, že „přechovává a kupuje kradené věci jakéhokoliv druhu, že žije kacířsky, že podezřelé lidi toho druhu ukrývá a domácím lidem zaopatřuje zakázané knihy. Byl-li majitel mlýna postižen, že odebírá cizopanské pivo, víno nebo kořalku, stihla jej pokuta 6 říšských tolarů".
Vepřovský obdržel povolení zřídit u mlýna pilu, kterou mohl svévolně používat pod podmínkou, že kdyby správa panství v Sobíňově, nedalekém Bílku nebo v Sopotech něco stavěla, musí jí za obvyklý poplatek rozřezat třicet klád. Musel také mletím přednostně obsloužit poddané polenského panství, ke kterému Sobíňov patřil, aby nemuseli do cizích a drahých mlýnů. Až poté směl být k dispozici i pro cizí. Hospodářský úřad polenského panství musel při výlovu rybníka nad mlýnem zajistit, aby mlynář mohl nejpozději do osmi týdnů mít opět mlýn v chodu.
Ostatní mlynáři z okolí, například z ostrolovského mlýna, měli povinnost v době výlovu nadržet vodu pro Huťský mlýn jako pojistku, kdyby byl rybník nad mlýnem vypuštěn delší dobu.
Konec kvůli dešťům
Po Václavu Vepřovském od roku 1778 spravovala mlýn rodina Janáčkova z Markvartic, další místní části Sobíňova. V roce 1813 převzal mlýn od dědiců Antonín Janáček.
Při podzimních deštích o pět let později voda protrhla hráz sobíňovského rybníka nad mlýnem. Tím byl jeho osud zpečetěn. Oprava hrází by vyšla na dva a půl tisíce zlatých, ale nebylo na ni ani dostatek peněz, ani času.
Místní chudí lidé ze Sopot, Sobíňova a Nové Vsi, kteří se vesměs živili pasením dobytka v panských lesích, hned z jara následujícího roku oseli velkou část prostoru rybníka. Ve zmíněných vsích žilo v té době asi šest set obyvatel. Aby mohli na prostoru hospodařit i nadále, slíbili, že budou pracovat v případě úprav nových struh pro vodu na mlýn. Uvedli také, že by nepociťovali nedostatek mletí, kdyby se mlýn zrušil, poněvadž v okruhu jedné míle se nachází na polenském a hornostudeneckém panství dalších devět mlýnů.
To však nebyly jediné příčiny zániku mlýna. Vesničané za využití prostoru museli platit nájemné. Sama vrchnost si spočítala, že poplatky od těchto lidí by převyšovaly výnos z chovu ryb, a tak se jí nechtělo hráz opravovat.
Co se tedy nakonec stalo s mlynářem, který se musel nedobrovolně vzdát své obživy? Proti vysušení rybníka nic nenamítal v případě, že mu vrchnost zajistí jiný, stejně dobrý mlýn. Vrchnost se o něj však nijak nepostarala. A tak nezbylo mlynáři nic jiného, než si na neochotu a žádnou snahu o pomoc stěžovat u krajského úřadu.
Usmíření s vrchností
V roce 1820 krajský úřad vrchnímu úřadu přístup vytknul, neboť jeho povinností prý bylo ještě před tím, než se začal rybník vysoušet, v klidu se s mlynářem dohodnout. Zeptat se ho, jestli mu bude stačit odepsání činže či nová strouha vedoucí vodu na jeho mlýn.
„Vrchnost nebyla na žádný způsob oprávněna volit o své újmě to, co je k očividné škodě poddaného mlynáře a jej tak z jeho řemesla vysadit," píše Janáček.
Pronájmem rybníka knížecí vrchnost značně vydělávala, a musela proto ve jménu slušnosti bývalého mlynáře odškodnit. Jinak hrozilo, že případ bude předán fiskálnímu úřadu a bude ho muset projednat soud.
Aby se kníže vyhnul nepříjemnostem, mlýn v roce 1822 koupil i s pozemky, které k němu náležely. Mlynáři vyplatil osm tisíc zlatých.
Různorodé využití
Poté stavba sloužila jako příbytek sopotskému revírníku a pak byla budova mlýna pronajímána. Později v 19. století ji využíval Karel Jeníček pro tkalcovskou živnost. Textilní výrobu u pana Jeníčka navštívil v roce 1906 Tomáš Garrigue Masaryk, pozdější prezident republiky. Jednu noc měl v mlýně dokonce přespat.
„Masaryk totiž trávil v nedalekém Krucemburku dovolenou na letním bytě. Do této oblasti přijel proto, aby mohl přednášet o Karlu Havlíčku Borovském v Borové a okolí u příležitosti 50. výročí úmrtí tohoto českého spisovatele," vysvětlil Michal Kamp. Později si živnostník Jeníček koupil továrničku u nádraží ve Ždírci nad Doubravou, kam celou textilní výrobu přesunul.
Nato se v mlýně střídali různí lidé. Po přesunutí výroby tam bylo nějaký čas řeznictví a uzenářství pana Henzla. Po něm tam prožívala svoje stáří svobodná učitelka Polnická. „V rozlehlém stavení žila, pěstovala spousty králíků a slepic. Když zemřela, našli ji sousedé již týden mrtvou. V koupelně ve vaně byla hromada vajec a v králíkárně hladem zašlí králíci," přibližuje Karel Janáček.
Potom už budova začala chátrat. „Nevím o tom, že by se mlýn někdy opravoval. Občas tam někoho vidím kosit trávu, ale to je asi tak všechno," řekl historik Kamp, který shodou okolností bydlí právě v Nové Vsi. Podle něj to s mlýnem šlo pravděpodobně z kopce už od první čtvrtiny 19. století. „To už v Sobíňově přestaly fungovat rybníky, kterých tam bylo velké množství. Ale ty už jsou všechny pryč, takže mlýn je dnes úplně na suchu," uzavřel Kamp.
Zuzana Rodová