Její obrazy jsou známé nejenom v České republice nebo na Slovensku, ale například i v New Yorku. Vystavovala však i ve Stockholmu. Sama sebe vnímá jako ženu mnoha tváří. „Točím filmy, hraju v divadle, maluju. Jsem šťastná, že mám těch profesí tolik a že je mohu střídat,“ vyznává se. Ví, že v žádné z nich nebude nikdy hvězdou, ale její život to dělá bohatší.

Na divadle si střihla jednu z nejpopulárnějších filmových rolí, postavu uřvaného Pepina z Postřižin. „Hrála jsem ho dřív než Jaromír Hanzlík. Režisér Menzel mi dokonce říkal, že kdyby mu to nebylo blbý, tak by to okopíroval,“ usmívá se při vzpomínce na divadlo Iva Hüttnerová. Prý ji jednou potkal sám Hanzlík. Postěžoval si, že mu všichni říkají, že je lepší než on. „No to se ti to hraje, když máš prsa,“ nechal se prý slyšet.

Energická umělkyně je známá tím, že sbírá staré hrnce a věci denní potřeby z konce 2. světové války. „Nejvíc mám různých textilií, to byla tehdy chlouba našich babiček. Vyšívaly na ně různé nápisy, například „po obědě sobě lehni, přes hodinu se ani nehni“, z toho bychom si mohli brát příklad i dnes,“ podotýká se smíchem.

Zamilovala se do džípu

Iva Hüttnerová dobře a ráda řídí. Fascinují ji velké vozy typu džíp. Za volantem se cítí jako ryba ve vodě. Manžel podle ní prý nemá nárok. „Když řídí on, bojím se,“ s nadsázkou prozrazuje. Jednou prý jeli do Prahy a na dálnici je předjela nějaká žena. „Byl to takový ten snobský typ se šátkem na hlavě a s cigárkem. Ještě se na mne tak hnusně podívala, no to jsem si přece nemohla nechat líbit,“ povídá. Chvilku dokonce závodily. Její muž se prý ještě nikdy tak nebál. „Až když jsem ji dohonila na Nuseláku, zjistila jsem, že to byla Chantal Poullain,“ směje se žena, která určitou dobu jezdila také rally.

S manželem jsou spolu téměř čtyřicet let. „Prvních dvacet let je nejhorších, pak přestanete řešit blbosti,“ dává k dobru recept na rodinné štěstí. Vůbec s manželem má mnoho vtipných historek. Jedna je například z dovolené v Řecku. „Půjčili jsme si džíp, jak jinak. Jeli jsme jednou kolem pláže, a muž, jak to viděl v několika amerických filmech, zahlásil: Zajeď tam. Říkám mu, vždyť tam zapadneme do písku, to není dobrý nápad. Jen jeď, nařídil. Tak jsem jela,“ rezignovala tehdy umělkyně.

Stalo se však přesně to, co předpověděla. S džípem si sedli až „na břicho“ a nemohli se hnout. „V tu chvíli jsem věděla, že musím mlčet, i když se mi moc chtělo prohlásit „já jsem ti to říkala“. Tak tam tiše sedíme a najednou muž vykřikl: Nebuď hysterická, všechno se dá řešit. Chtělo se mi smát, ale jen jsem koukala. Nakonec nám pomohli jacísi potápěči a vytáli nás. Můj muž se na mne pak s vítězným pohledem usmál. Z toho vyplývá, že chlapi vyřeší každou situaci, do které by se však žena bez nich nikdy nedostala,“ je přesvědčená Iva.

Úsměvnou historku s autem zažili například i v Americe. Chtěli si půjčit auto, avšak to, o které měli zájem, právě v ten den nebylo k dispozici. „Nabídli nám corvettu, za tutéž cenu. To mého muže zaujalo natolik, že na to okamžitě kývl. Vždyť se tam nic nevejde, říkala jsem mu s vizí velkých nákupů. Nakonec jsme to vyřešili tak, že jsme koupili prádelní šňůru, omotali ji napříč kolem auta, a tak vezli kufry. No vypadali jsme jak Rumuni,“ směje se.

Vykládací karty byly výzvou

Kromě knížek, kalendářů a obrazů se Iva Hüttnerová podílela i na realizaci vykládacích karet. „Dostala jsem nabídku namalovat 32 symbolů podle toho, co si pod nimi představuji já. Šlo například o neštěstí, žárlivost, naději, dar, pokušení nebo lásku. Nebylo to vůbec jednoduché, karty měly být mezinárodní. Bavilo mne to však, práce to byla velmi hezká,“ vzpomíná Iva.

Mnozí si šarmantní herečku vybaví i z pořadu Domácí štěstí, kde zpovídala známé tváře. Nikdo ji podle jejích slov neodmítl, pochlubit se může takovými jmény jako například Ája Vrzánová, Zita Kabátová, dirigent Libor Pešek a další. „Například Zita Kabátová nikdy nezklamala. Byla úžasně indiskrétní. Mluvila o Vlastovi Burianovi, jaký to byl velký umělec, a pak jedním dechem dodala: Ale když mohl, rád si šáhnul,“ prozrazuje kousek ze zákulisí.

S Liborem Peškem zase zažila hodně krušné chvíle. Sešla se s ním kvůli tématu Dušičky den před natáčením. Hodně si povídali i vínko u toho popili. „Byla jsem nadšená, naostro to bude skvělý rozhovor, myslela jsem si. Když se však rozsvítila kamera a já se ho zeptala, co vy a Dušičky, nevrle mi odpověděl: Nesnáším hřbitovy. To mne opravdu vykolejilo,“ přiznává.

Obrazy Ivy Hüttnerové ukrývají poetiku, která se v dnešním světě už příliš nevidí. „Mám ráda romantické náměty. Hodně čerpám ze starých filmů, které opravdu miluju. Vzbuzují ve mně pocit klidu a neuspěchanosti. Ale tím nechci říct, že bych tak chtěla žít,“ dodává úspěšná umělkyně.