Stála u silnice a mávala. Neveliká, nesmělá, fortelná.

Žádná stopařka by o velikonočním pondělí neprosila o svezení. Pro babu z kamene jsem zastavil rád, ba přímo nadšeně… Nemohu za to, že na Havlíčkobrodsku takovým kamenům, které chci nalézt, říkají baby," píše na prvních stránkách své knihy Kameny pokání akademický sochař Vladimír Preclík.

Kniha vyšla v roce 1992 v nakladatelství Melantrich. Její autor se počátkem 90. let minulého století vydal z Prahy na Moravu, aby tam našel, poměřil a vyfotografoval smírčí kameny. Anabázi začal příznačně o velikonočním pondělí na Havlíčkobrodsku. V okrese našel pět bab – v Poděbabech, Babicích, Lučici, Skuhrově a Habrech. O historii prvních čtyř žádné významnější podrobnosti nezjistil, zato o pátém se dověděl mnoho.

Na Šibeničním kopci u Habrů

„Nad městečkem Habry je kopec. Ne ledajaký. Sjíždím po něm k městu. Habry jsou z jeho vrcholu vidět jako na dlani. Bývalo tu popraviště. I nad jinými městy na jiných kopcích bývala popraviště, jenže na Šibeničním kopci, v místě, kde stojí největší baba, popravili nevinného člověka," uvádí Preclík nevšední příběh a přidává detaily: Závistivý sedlák Vavřena udal souseda Kaňku, že zákeřně zabil svého čeledína. Chodil mu za dcerou. Říkalo se, že dcera dolézala spíš sama za čeledínem a že čeledín se pouze neubránil. Když jednou čeledína našli se zlomeným vazem, protože se opil a sletěl v seníku z žebříku, Vavřena, chtěje se Kaňkovi dostat na kobylku, u soudu řekl, že viděl, jak hospodář pěstí zezadu čeledína srazil ze seníku a zabil ho. Tribunál křivému svědectví uvěřil a Kaňkovi přisoudil provaz. „Byla to pro Habry a okolí veliká událost. Poprava. Lidé dříve neměli tolik pastvy pro oči jako my dnes. Poprava sedláka Kaňky na Šibeničním vrchu patřila mezi takové, na které se nezapomíná," píše Preclík a připomíná hrůznou scénu. Kaňka v posledním slově vykřičel svoji nevinu a vyzval nebesa, ať z něj pohanu smyjí.

– „Položil pak odevzdaně hlavu na špalek a svalnatý kat zvedl vysoko nad hlavou svou bradatici. Zasvištěla vzduchem provoněným jarem a proud krve šplíchl na hoblovaná prkna lešení. Kaňkova hlava se po něm kutálela a než ji kat mohl zachytit, skočila na trávu a po svahu se kutálela dolů jako po zeleném koberci. Lidé běželi za ní a viděli neuvěřitelný jev. Když se uťatá hlava nevinně odsouzeného dokutálela, země se rozvalila a pohltila ji. Vzápětí z toho místa vytryskla studánka s vodou čistou jako křišťál. Dodnes se tam říká Rožvalda. Kdybych si nebyl skoro jistý, že ten veliký kamenný kříž (130, 89, 33) mezi dvěma lipami nad městem Habry byl odjakživa jen milníkem stezky, hádal bych se do krve, že je to svědek stětí nevinného člověka," předává Preclík legendu svým čtenářům. Preclíkova žákyně Mirka Špačková, rodačka z rovinaté Hané, žije a tvoří v Moravci na Žďársku. Přiznává, že vztah k Vysočině v ní probudil její učitel. – „Mám ráda členitou krajinu. Na Vysočině jsou nádherné vesnice, formují mě i výtvarně. Inspirace pro sochy tady jsou ukryté v každém kameni, nejenom v těch smírčích. Precla, jak jsme našeho profesora důvěrně přezdívali, mně kus svého vztahu vědomě nebo bezděčně k Vysočině předal," neskrývá Špačková.

Profesora Vladimíra Preclíka mezinárodní jury v roce 1967 zařadila mezi padesátku nejlepších sochařů světa.

Knihu Kameny pokání, jejíž první kapitola je věnována Havlíčkobrodsku, ilustrovala Preclíkova první manželka – Zdena Fibichová, vnučka skladatele Zdeňka Fibicha.

Umělec se v knize vyznává: „Neznám hezčí předjaří, než má Vysočina. Zamilovaný mladík kdysi jezdil vlakem do Žďáru a vídal tam desítky obrazů malíře Jambora, malíře Vysočiny – malíře předjaří. Onu krásu dělají cancoury běloby, položené mezi hnědou políček a tmavě zelenou útržků lesů, konkurujících se stříbrem probuzených rybníčků mrňavých jako dlaň."

Vladimír Preclík zemřel před 5 lety – 3. dubna 2008. Nad jeho rakví promluvil k kardinál Dominik Duka, vyzdvihl sochařovo umění i jeho lidské a morální vlastnosti.

Ivo Havlík