Jak jste se po té překvapivé zprávě o vašem odvolání cítil?

Chvíli jsem to cítil jako křivdu, ale když vidím podporu všech zaměstnanců nemocnice, je to pro mě taková satisfakce. To, jak se k tomu postavili, je příjemné a nečekal jsem to. I ten pocit křivdy je pryč. Je otázka, jak to tady bude do budoucna. Přál bych si, aby nemocnice měla parametry jako dosud a aby sem přišel člověk, který dokáže tento styl práce udržet. Ba co líp, rozvíjet.

Prý vám to oznámila Dita Protopopová. Jaké bylo přijímat rezignaci z úst bývalé zaměstnankyně?

Omlouvám se, tohle bych nerad komentoval.

Mluví se i o určité mstě z její strany. Měla by k tomu důvod?

Podle mého názoru žádný takový důvod neexistuje a myslím si, že jsou to jen spekulace. Nedomnívám se, že by motivací odvolání byla msta naší nemocnici.

Je pravda, že odcházela z nemocnice ve zlém?

Nejsem si toho vědom. Úplně normálně podala výpověď a odešla.

Jaromír Mašek

- je mu 48 let

- narodil se v Písku, nyní bydlí v Knyku u Havlíčkova Brodu

- vystudoval Lékařskou fakultu Univerzity Karlovy v Plzni

- v čele Psychiatrické nemocnice Havlíčkův Brod stál přes 14 let

- s manželkou Andreou, která je také lékařka, se poznal právě na brodské psychiatrii

- má dva syny

Postavili se za vás všichni zaměstnanci nemocnice. Čím to podle vás je?

Jsme skvělý tým a teď se to jen potvrdilo. Je důležité se ke svým zaměstnancům, chovat tak, aby k zařízení cítili lidskou loajalitu, ne jen tu zaměstnaneckou. Není to jen o výši odměňování, ale i v přístupu k nim. Umožňujeme jim odborný růst a dbáme na to, aby si doplňovali vzdělání. Když vidí, že se mohou spolehnout na vedení, a teď nemyslím jen mě, ale celý širší management, tak je tam vzájemná důvěra. Pak to funguje jako sehraný stroj.

Jedním z důvodů vašeho odvolání byla údajná neaktivita v reformě psychiatrické péče, zaměstnanci nemocnice ale tvrdí opak. Jak vnímáte vy svůj postoj k reformě?

Domnívám se, že jsem byl přiměřeně aktivní. Rozhodně se ohrazuji proti tomu, že bych nebyl aktivní. To není pravda. Nesouhlasím s důvody uvedenými ministerstvem a nepovažuji je za relevantní.

Podle ministra zdravotnictví jste měli odmítat i pacienty k ochranné léčbě. Můžete uvést na pravou míru toto tvrzení?

Žádné pacienty ve výkonu sexuologické ochranné léčby jsme neodmítli. Loni jsme akorát požádali soud o přeložení pacientů ve výkonu trestu, kterým k nám sice byla nařízená sexuologická léčba, ale podle platné právní úpravy sem spádově nepatřili. Byli to lidé z Plzně, Karviné a podobně a my té době měli plnou kapacitu na sexuologickém oddělení.

Nemohli byste je tedy ani přijmout. Navíc v podstatě nebyli nebezpeční pro společnost, když byli ve vězení, ne?

Přesně tak. Je normální, že po sexuologickém deliktu je odsouzený za mřížemi. Rozhodně nehrozilo, že se tato situace nepodaří vyřešit. Ve většině případů také soudy našemu návrhu vyhověly a nařídili těmto lidem ochranné léčení v jiné psychiatrické nemocnici.

Když to soudy akceptovaly, proč je z toho nyní takový problém?

Nevím, proč si vybrali zrovna sexuologickou léčbu. Je pravda, že poslední dva roky odmítáme přijímat pacienty s nařízeným ochranným léčením protialkoholním nebo protitoxikomanickým. Máme naplněnou kapacitu pro tato léčení na primariátu pro léčbu návykových nemocí a docházelo by tím k překročení únosného pracovního zatížení zdravotnického personálu. Osoby s návykovou nemocí nemají léčbu nařízenou proto, že by byly společensky nebezpečné. V tuto chvíli máme pořadník plný až do roku 2025. Předloni jsme se proto rozhodli, že dokud se nezredukuje, nemá cenu přidávat další lidi.

A když někdo přijde sám?

Žádosti o dobrovolné léčení vyhovíme nejpozději do měsíce. U ochranného léčení je problém v tom, že k němu lidé nejsou motivovaní. Jedná se většinou o delikventy, kteří opakovaně páchali trestnou činnost, a ochranné léčení vnímají jen jako pokračování výkonu trestu. Maří tak léčbu nejen sobě, ale i ostatním pacientům ústavní terapeutické komunity. Nemůžeme je snadno propustit, ale musíme se obrátit na soud. Než našemu návrhu vyhoví, uplynou třeba dva měsíce, které delikvent zcela zbytečně trávní v terapeutické komunitě a narušuje její fungování. Proto můžeme souběžně hospitalizovat maximálně pět takovýchto osob. Z toho vychází i ten náš pořadník.

Jak dlouho protialkoholní léčba trvá?

Nejčastěji tři měsíce až půl roku, ale někomu může stačit pouze šest týdnů, výjimečně může trvat až jeden rok – záleží na motivaci pacienta. Člověk prostě musí chtít udělat změnu svého životního stereotypu ve vztahu k návykové látce. Pokud se nemá zájem léčit, tak je absurdní ho tady držet a léčba je v podstatě zbytečná. Jednak je to vyhazování peněz veřejného zdravotního pojištění a zároveň se zvyšuje riziko syndromu vyhoření našich zdravotnických pracovníků. V rámci reformy psychiatrie bych velmi uvítal, aby tyto ústavní ochranné léčby návykových nemocí byly úplně vyjmuty z legislativy, protože nemají žádný význam.

Takže by byly jen na bázi dobrovolnosti…

Ano. Člověk by maximálně mohl mít nařízený dohled probační a mediační služby. Nemělo by se to však házet na bedra poskytovatelům zdravotnických služeb. Ti by mohli dělat užitečnější práci. Chtěl bych ale upozornit, že teď mluvíme jen o ochranných léčeních návykových nemocí. Nemluvím o sexuologických. Tam je jasné, že pacienty neodmítáme.

Tyto pacienty přijímáte hned?

Ano, převeze je vězeňská eskorta přímo z výkonu trestu. Tito lidé se vůbec nedostanou na svobodu, takže pro společnost nebezpeční nejsou.

Vraťme se k oné reformě psychiatrické péče. Co si o ní vlastně myslíte?

Že není úplně koncepční. Největší problém vidím v tom, že je zatím stavěná jako plnění projektů dotovaných z Evropské unie a stále ještě nemá zajištěnou dlouhodobou finanční udržitelnost nových služeb. Nejsou totiž definované legislativně, takže zatím není spolehlivá záruka, že budou finančně udržitelné i poté, co skončí jejich dotační podpora.

To se vlastně týká Center duševního zdraví, kterým skončily dotace v lednu. Kdo je platí teď?

Zdravotní část platí zdravotní pojišťovny víceméně na základě své dobré vůle, protože právně vymahatelnou povinnost k tomu nemají, a sociální část platí kraj. Náklady na činnost jednotlivých center se pohybují v jednotkách milionů ročně.

Když jsme u centra, i to sehrálo ve vašem odvolání určitou roli. Údajně jste měl odvolat jeho lékaře.

Přišel za mnou a řekl mi, že by chtěl odejít z Centra duševního zdraví zpět do psychiatrické nemocnice. Jeho důvody pro mě byly zcela pochopitelné. Nemohl jsem ho tam nutit zůstat, protože by mi akorát přinesl výpověď a přišel bych o skvělého lékaře.

Jaké kroky jste podnikal v rámci reformy?

Už před pěti lety jsme zahájili provoz terénní psychiatrické ambulance, která spolupracovala s Fokusem Vysočina. Pečuje o klienty, kteří trpí chronickým duševním onemocněním především typu schizofrenie. Naše sestřičky začaly docházet do tehdy otevřeného chráněného bydlení Fokusu, kde se podílely na péči o tyto lidi. Dlouhodobě u nás na neformální bázi fungují takzvané multidisciplinární týmy. Ty pacienty připravují na propuštění z hospitalizace. Co se týče Centra duševního zdraví, byli jsme druzí v republice, hned po Bohnicích, kteří se do něj zapojili. Nemyslím si tak, že bychom v tomto směru nějak zaostávali.

Jak hodnotíte svých čtrnáct let ve funkci ředitele?

Pozitivně. Samozřejmě bylo období, kdy jsem měl všeho plné zuby, ale to je normální. Jsem přesvědčený, že nemocnici svému nástupci předávám v lepším stavu, než jsem ji přebíral. Takže mám čistý stůl a doufám, že tento trend tady bude pokračovat.

Co se podle vás během této doby nejvíce povedlo? Na co jste nejvíce pyšný?

Ani ne na nějaké stavby, ale na vytvoření skvělého kolektivu. Fungujeme soudržně, nejsou tady žádné žabomyší války mezi jednotlivými odděleními a lidé si své práce vzájemně váží. Nikdo se tady nepovyšuje nad druhého. To je podle mě to nejlepší, čím se nemocnice může momentálně chlubit.