V odborné porotě ojedinělé akce zasedl předseda Československého svazu kuchařů Jaroslav Sapík.

Jak se stalo, že se známý televizní kuchař ocitl na Vysočině jako předseda poroty v soutěži o nejlepší guláš?
Byl jsem pozván vedením pivovaru, abych soutěž porotoval. Já takovým akcím fandím, protože nejde jen o to, aby se u nás vybudovalo několik špičkových a drahých restaurací, ale aby kvalita pohostinství plošně stoupala.

Vaření před kamerou se stalo módou. Snad na každé televizní stanici vysílají kuchařskou soutěž. Jak si vysvětlujete ten obrovský zájem o jídlo a vaření?
Je to světový trend. Lidé se mnohem víc začínají zajímat o svoje zdraví, zkoumají to, co jedí, zvlášť když se kvalita průmyslové výroby potravin zhoršuje. Dobré jídlo je základ spokojeného života. Tyto televizní pořady ale neslouží jen k zábavě. Někdy pomáhají divákům aby se orientovali v oblasti gastronomie, věděli jaké suroviny nakupovat a nebáli se občas zkusit něco nového.

Jak v tom případě coby odborník hodnotíte úroveň českého pohostinství?
Je různorodá. Na jedné straně zde máme kuchařskou špičku, která snese srovnání se světem, ale co nám chybí, je kvalitní střední vrstva kuchařů, jak ve městech, tak na venkově. Byly doby, kdy výuční list kuchaře dostal skoro každý, restauraci si otvíral kde kdo. Podle toho to vypadalo. Dneska nám proto chybí to, co je běžné v Rakousku či, Německu. Kvalitní rodinné podniky. Restaurace, které si majitelé otvírají proto, ne aby rychle zbohatli, ale aby restaurace uživila a zaměstnala nejen je, ale také jejich děti i vnuky.

Jenže mnoho restauratérů a hostinských uvažuje způsobem, potřebuji zbohatnout a hlavně rychle, tak si otevřu hospodu…
Rychle a bezpracně se zbohatnout nedá. Je to nesmysl a pověra. Aby restaurace fungovala, k tomu je třeba nejen kvalitní jídlo na talíři, ale i další náročný provoz kolem. Opravy, údržba provozu, nákup zařízení, hygienické zázemí. Znám několik případů, kdy zpočátku poměrně dobře prosperující restaurace skončila zcela zdevastovaná, a nezbylo nic jiného, než ji zavřít.

Váš kolega Zdeněk Polhreich se stal postrachem restaurací a jejich provozovatele před kamerou pořádně „stírá". Není to občas moc tvrdé? Každý nemůže patřit ke gastronomické špičce.
Upřímně řečeno, některým provozovatelům našich restaurací vůbec neuškodí, když jim někdo řekne pěkně tvrdě a od plic, co si o jejich kuchyni a práci myslí.

Vy dáváte přednost české kuchyni nebo zahraniční?
Já mám rád dobrou českou kuchyni. Je to na mě vidět. ( s úsměvem) Myslím, že každý Čech by měl nejdřív dobře zvládnout domácí kuchyni a pak se pouštět do zahraničních receptů. Cizí vlivy bychom měli umět přijmout, ale s rozumem.

Nicméně někteří výživoví poradci českou kuchyni kritizují. Je prý moc tučná, obyčejná, kalorická, nezdravá, zastaralá.
To je věc názoru, a je to na dlouhou debatu. Ale česká kuchyně prochází vývojem. Jinak se vařilo v padesátých letech, jinak dneska. Leckdo pamatuje ty hutné omáčky, které vařily naše babičky a ty těžké máslové krémy do zákusků. Dnes je spousta možností, jak jídlo odlehčit, ale opět s rozumem. Svíčková má zůstat svíčková, guláš má chutnat jako guláš. Myslím, že většina žen, hlavně na venkově umí dobře vařit. Navíc málokterá kuchyně nabízí takové množství receptů a chutí, jako právě kuchyně česká.

Televizní diváci vás znali z pořadu, ve kterém jste navštěvovat různá města v republice, a předváděl přípravu jídla před kamerami. Bylo to hodně zajímavé. Ten pořad už skončil?
V současné době mám na jedné komerční televizní stanici jiný pořad. Vařím společně s kolegou Jirkou Babicou. Předvádíme přípravu jednoho receptu ve dvou variantách. Babica nabízí tu variantu lehčí a rychlejší, jak si připravit jídlo, když přijdete domů hladoví a chcete se honem najíst. Já zase tu variantu náročnější a propracovanější. Je na divácích, co si vyberou.

Někteří populární televizní kuchaři se rádi navzájem, hodnotí, kritizují. Mezi vámi a kolegou Babicou panuje shoda?
S ohledem na to, že jsem předsedou Československého svazu kuchařů měl bych být diplomat. Navíc já, s ohledem na svoji povahu, nejsem rozhodně typ, který by zbytečně vytvářel konflikty a záměrně snižoval kvalitu práce druhých.

Kdo je Jaroslav Sapík?

Narodil se v roce 1952. Vyučil se v hotelu Ambassador kuchařem, kde se postupně propracoval do pozice šéfkuchaře. V hotelu pracoval od roku 1967 až do roku 1995. V letech 1983-1987 absolvoval hotelovou školu ve Velkém Meziříčí. Absolvoval mnoho zahraničních cest do předních hotelů a restaurací v Německu, Rakousku, Anglii, Španělsku,Madarsku, Indii, Singapuru

Zúčastnil se řady domácích a mezinárodních soutěží, ze kterých si odnesl čestná uznání a medaile.

V roce 1992 si otevřel kousek za Prahou v malé vesničce Klokočná rodinnou restauraci a penzion. Řadu let spolupracuje s Pražským Hradem, kde pomáhá zajištovat stravování při významných událostech. Připravoval menu pro prezidenty, krále, monarchy a papeže.
Je zarytým obhájcem české kuchyně o které tvrdí, že je nutné vrátit ji do té pozice, kterou zastávala ještě na počátku minulého století, kdy s úspěchem soutěžila s Vídní i Budapeští a držela krok s Paříží.

V roce 2009 založil, vlastně obnovil Československý svaz kuchařů, který byl před druhou světovou válkou nuceně ukončen.