Půvabná a šmrcovní mladá dáma z Havlíčkova Brodu, která odmaturovala na chotěbořském gymnáziu ale veděla, proč z České republiky odchází. Chtěla poznat jinou kulturu, jiný způsob života, naučit se dobře jazyk. Navíc sama o sobě říká, že byla vždycky nezávislá. A i to jí odchod do ciziny usnadnilo.

„Bylo těžké sem přijít a opustit rodinu," říká Petra z Londýna, který se tak stal jejím novým domovem. Sousloví „nový domov" je v tomto případě namístě. Rodačka z Havlíčkova Brodu v hlavním městě Spojeného království vystudovala vysokou školu, vystřídala několik zaměstnání, našla si zde spoustu přátel.

Dlouhý pobyt za hranicemi České republiky ji prý také změnil. „Hlavně jsem načerpala seběvědomí. Věřím si, nebojím se o sobě říci, že jsem v něčem dobrá. A když nad tím přemýšlím, jsem asi víc doma v Londýně než v Čechách," tvrdí.

Neměla jste obavy odejít hned po maturitě do cizí země? Mnoho lidí takové svoje rozhodnutí může kvůli stesku po domově poměrně brzy přehodnotit.

Jasně, že to bylo těžké, hlavně právě to odloučení od rodiny, kterou nyní vídávám tak třikrát za rok. Do Anglie jsem odjela v roce 2001 po maturitě, nedostala jsem se na vysokou školu, tak jsem prostě odjela, abych se naučila jazyk, protože jsem se chtěla stát učitelkou. Nu a už jsem tu 13. rokem… Ale já opravdu dobře veděla, proč to dělám. Navíc já jsem vždycky byly nezávislá, takže o to bylo moje rozhodnutí lehčí. Nikdy mě vlastně ani nenapadlo, že bych to tady snad vzdala. A proč zrovna Londýn? Byla jsem tu kdysi s chotěbořským gymnáziem na zájezdu, město se mi hrozně líbilo, a proto jsem si ho vlastně vybrala.

A jak se tu ve zkrace vyvíjel váš život? Uvažujete vůbec o tom, že byste se mohla do České republiky vrátit?

Zda se vrátím domů, to opravdu v současné době nevím. Moje kariéra se vyvíjí celkem dobře. Pracovala jsem nejdříve jako au pair, pak jsem si tady dodělala magisterský titul, chvíli jsem učila i postižené děti a nyní pracuji jako vyšší personální asistentka pro společnost, která dělá pojištění na nemovitosti. Takže opravdu nevím.

Přesto se vám po Čechách, nebo i přímo po Vysočině, jistě musí alespoň stýskat.

Ale ano, to bezesporu. Pochopitelně mi chybí rodina 
a možná mi trochu překvapivě chybí i takový náš způsob trávení léta. To, že můžete jet k rybníku, nebo na koupaliště na celý den a lenošit. To v Londýně moc není, jsou tu jen bazény, které jsou v létě tak plné, že si tam není kam lehnout. Taky mi chybí lesy Vysočiny a chození na houby, kterého jsem si vždy na chalupě užila dost a dost.

Jak moc bylo pro holku z malého města těžké se prosadit v cizí zemi, navíc ve velkoměstě, kterým Londýn je?

Celkově to ve Spojeném království těžší bezesporu je. Cizinci, tedy i občané České republiky, musí pracovat třikrát tolik co Angličané a mnoho cizinců je pochopitelně limitováno i neznalostí jazyka. Hodně lidí, třeba z Polska, tady pracuje na stavbách, nebo restauracích právě proto, že na jinou práci neumí dostatečně jazyk. Ale mně osobně určitě pomohlo to, že jsem si udělala vysokou školu, protože na mě ostatní začali koukat trochu jinak, než jen jako na holku z Eastern Europe (záměrně použije anglický výraz pro východní Evropu).

Když to říkáte, tak přemýšlím nad tím, jak na nás vlastně Angličané nazírají…

Myslím si, že Angličané nás vnímají jako pracovité lidi, kterým se dá věřit. A možná se budete divit, ale mám pocit, že nás opravdu nevnímají jenom jako někoho z Eastern Europe. Často si totiž stěžují na lidi z Východu, kteří jim berou práci, ale když jim řeknu, že jsem z Čech, tak na to říkají: „ale ty jsi jiná". Ale na druhou stranu, třeba zdejší muži nás v mnoha případech vidí jako lehké holky, které je snadné získat a které jdou jen po penězích a po majetku. Tak to je. Spousta Angličanů si dokonce stále myslí, že jsme pořád Československo, vůbec si neuvědomují, že se naše země dávno rozdělily. Ale všichni, kteří tu byli, tak milují Prahu. Říkají, že to je jedno z nejkrásnějších měst na světě. No a pochopitelně si mnoho z nich Čechy spojí i s fotbalem.

A jací jsou Angličané samotní? Liší se od nás hodně povahou?

Mám pocit, že jsou hodně sebevědomí, a to je asi největší rozdíl mezi nimi a námi. Jsou tak prostě vychováváni, je to na nich hodně vidět. Díky tomu toho jsou možná schopni také více dokázat, protože Češi nevěří sami v sebe. Ale to se možná časem změní, myslím si, že se to přece jen lepší.

Je těžké si v cizí zemi najít opravdu dobré přátele?

Mám tu pár hodně dobrých kamarádek, které jsou přímo z České republiky. S jednou jsem dokonce chodila na Vysočině na gymnázium. I díky tomu nezapomínám češtinu, ale přiznávám, že nějaké slovíčko mi občas vypadne. Ale celkově vzato, víc kamarádů mám z jiných zemí. Třeba z Polska, Walesu, Ukrajiny, Jižní Afriky. Přátele mám samozřejmě i mezi Angličany, kteří se tu narodili. Jenže jejich rodina často pochází z jiné země, takže třeba ze Srí Lanky nebo Pákistánu.

Dokážete vůbec sledovat, co se děje doma? Myslím v Čechách…

No, snažím se a v dnešní době to díky internetu není tak těžké. Ale opravdu se snažím, když mám čas sledovat české servery, no a samozřejmě mi taky rodiče o všem referují.

Je vlastně něco, co vám na Anglii opravdu vadí?

Nejvíc asi špatné počasí, kterým je tato země proslulá, a taky zdejší jídlo. A nejvíce mám ráda to, že Londýn je prostě multikulturní velkoměsto. Dá se tu poznat tolik lidí z různých států a dozvědět se mnoho o životě v jiných státech. Obrovskou výhodou a plusem je také to, že tu je spousta příležitostí, co se práce týče, a člověk se tu může vlastní pílí propracovat na vysoká místa, třeba i bez vysokoškolského vzdělání. Prostě záleží na každém a na jeho schopnostech.

Mimochodem, právě skončily velikonoční svátky. Jak je prožívají ve Velké Británii?

Slaví se tu samozřejmě také. Jsou tu dva dny volna, všichni si navzájem dávají velikonoční čokoládová vajíčka a neopomínají ani jiné zvyky. Navíc je to příležitost pro uspořádání velké večeře – ta se hodně podobá té vánoční.

Jitka Štefáčková