Lidé musí do karantény, zakázalo se cestování a nakonec přišel lockdown. Mnozí se z vládních opatření hroutili. Podle historiků ale vlastně nejde vůbec o nic nového. „Prakticky se to pořád opakuje. Lockdown není žádnou novinkou,“ říká historik ze Žďáru nad Sázavou Miloslav Lopaur.

„Epidemií bylo hodně. Namátkou bych připomněl velký mor v roce 1380. Nebo takzvaný valní mor na konci 16. století. A to o mnohých epidemiích ani nevíme. Prostě proto, že nebyly písemně doloženy,“ dodává.

Jaký je nejstarší záznam o epidemii na Žďársku?

Ten je z roku 1483. Tehdy se sem uchýlil rytíř Václav Sup z Fulštejna s morem. Nakazil žďárský klášter a nemoc se rozšířila i do širokého okolí. Víme to ze záznamu ze Steinbachovy kroniky. Ale dá se předpokládat mor i v roce 1380. Ten tehdy zasáhl velmi citelně celé České země. A protože žďárský klášter byl navázaný na Nepomuk a další kláštery, například na ty v Německu, lze předpokládat, že se mor po této linii dostal i do Žďáru.

V Nepomuku písemná zmínka o moru byla?

Víme o záznamu v němž se píše, že tam mor rozvrátil tamní komunitu. Takže stejně tragicky mohl zasáhnout i Žďár.

Tehdy začaly vznikat morové hřbitovy?

Tehdy ještě ne. První systémová opatření byla zavedena až v době moru v roce 1680.

Kdo zaváděl opatření?

Nařizovaly to centrální úřady ve Vídni a místodržitelství v jednotlivých zemích. Posílaly pokyny přes jednotlivé krajské úřady. Ty je pak rozesílaly na jednotlivá panství. Příhraniční panství, jako byl třeba žďárský klášter, měla za úkol chránit své úseky českomoravské hranice a zajistit její neprostupnost. Byly zavedeny hraniční kontroly. Každý měl u sebe něco jako pas, v němž musel mít potvrzení, že v místě, odkud přichází, není mor. Kraje pak vydávaly oběžníky se seznamy míst, která byla zasažená morem. A lidé odtamtud ani tam cestovat nesměli.

Jak probíhala kontrola dodržování těchto pravidel?

Kontrolovaly se všechny cesty. Byli na to nasazeni poddaní a hajní. Každý, kdo se vyhnul karanténní kontrole a byl chycen, byl vydán úřadům a mohl být i popraven. A jeho zboží bylo zkonfiskováno. Někde se dokonce stavěly šibenice coby varování. Žďárský opat Václav Vejmluva se za opatření v boji s morem v letech 1708 až 1714 dokonce stal dvorním radou. Jeho opatření byla brána jako vzorová.

Jaká opatření to například byla?

Zajistil například to, aby byl Dolní hřbitov používán pouze pro tuto situaci. Původně bylo jeho určení úplně jiné, měl sloužit coby řádný hřbitov. Nakonec byl dočasně vyčleněn pro pohřbívání lidí zemřelých na mor.

Lidé se proti moru bránili různě. Stavěly se třeba morové sloupy coby magické ochranné objekty proti onemocnění…

To je pravda. A někdy dokonce morové sloupy pomohly. Ve Žďáře nad Sázavou byl postaven v roce 1707 trojiční sloup. Ten chránil nejen proti epidemiím, ale také proti povodni a ohni. Je na něm svatý Florián, ochránce proti ohni, svatý Jan, ochránce proti vodě i svatý Šebestián, ochránce proti moru. A asi to opravdu pomohlo, protože poslední morová rána přišla do českých zemích roku 1709. A na region neměla tato epidemie výraznější dopad. To také ta Vejmluvova opatření.

Jaké další magické ochrany se používaly?

Kromě výstavby morových sloupů, které na přelomu 17. a 18. století zažily obrovský rozmach, se konaly také bohoslužby, poutě a v určitý den zvonily zvony. To bylo dokonce nařízeno olomouckou diecézí.

V případě epidemií cholery a tyfu se postupovalo stejně?

O nich nejsme tak dobře informováni. Ale dá se předpokládat, že ano. Patrně byly omezeny kontakty mezi obcemi. Každopádně tyto rány se opakovaly. Jedna z nich se například dostavila ve dvacátých letech 18. století. Je to patrné v matrikách, kde až čtyřnásobně narůstá počet pohřbených. Cholera Žďár zasáhla v roce 1866 v době prusko-rakouské války. Na tvrzi býval vojenský špitál. A víme, že dva pruští vojáci tam na choleru zemřeli.

A tyfus?

Pokud přišel tyfus, bylo to většinou jako následek hladomoru. Oslabený organismus byl náchylný na takzvané hlavničky, jak se této nemoci také říkalo. Bohužel když už pronikl do měst a vesnic, byla jakákoliv ochrana bez šance. I když se uzavřely hranice i panství. Tyhle epidemie byly každopádně častější než epidemie moru. Například při hladomoru v letech 1771 až 1773 měl tyfus pandemický rozsah. Tehdy na následky hladomoru zemřelo až pětinásobek lidí oproti běžným letům.

Dalo by se říct, že morové rány byly horší?

Určitě ty ve středověku. Známe i pár zajímavých příběhů z té doby. Jeden z nich se stal na Novoměstsku v době valního moru v osmdesátých letech 16. století. Ve vesnici Olešná tehdy žila poměrně početná rodina Vopatů. V té zemřeli starý hospodář Jíra Vopat, dva synové a zeť. Hospodáři a obchodník. A také jejich manželky a děti. Tato rodina obchodovala s vlnou a na morovou ránu velice doplatila. Zůstala pouze vdova po jednom ze synů, po Janovi zvaném Pejchal. Po druhém synovi zůstalo jedno dítě s vdovou. Takových případů tam bylo více. Tehdy na mor v Olešné zemřela třetina hospodářů. Podobné případy byly i v sousedních vesnicích.

Říká se ale, že všechno zlé bývá i k něčemu dobré…

To byl i tento případ. Hospodáři se stali ti, co přežili. I když by jinak vůbec neměli šanci se k hospodaření dostat. Snížilo to sociální napětí a zhoršující se hmotná situace, která vznikala, jak populace narůstala. Mory ale postupně slábly. Poslední morová rána, která přišla do střední Evropy, byla na začátku 18. století. Od té doby už tu mor nebyl. Ale například v severní Africe končily morové rány až o sto let později.

V současné době je základem boje proti pandemii zdravotnictví. Jak tomu bývalo v minulosti?

Bylo to složité. Dříve musel mít léčitel talent na diagnostiku. A taky velkou znalost bylin. Na vesnicích většinou léčil pastýř nebo pastýřka. Pokud jde o špitály – to byly spíše sociální ústavy. Takové starobince. Byly určeny pro lidi, kteří neměli nikoho, kdo by se o ně ve stáří postaral. V každém městě byl jeden nebo dva špitály. Většinou jeden farní a jeden městský. V klášteře zase fungoval provizorní chudobinec pro žebráky. Pokud jde o skutečné lékaře, tak těch bylo velmi málo. A nebyl to většinou lékař, ale takzvaný fyzikus. Ten léčil zevní nemoci, například zlomeniny. A pak byl doktor, který léčil vnitřní nemoci. Fyzikus na tom byl o něco lépe, protože on opravdu něco dovedl. Doktor většinou spíš tápal.

Určitě existovaly zaručené recepty, jak se nakažlivých a smrtelných nemocí zbavit…

Často to bylo vykuřování sírou. Ale hlavně platila izolace. Nejúčinnějším opatřením byla karanténa.

A vznikala nějaká karanténní místa?

Vznikala. Obyvatelé se zadržovali na hranicích. Nejlepší situace bývala vždycky na venkově. Tam se nemoc tolik nešířila. Bylo to mimo obchodní cesty. Navíc na venkově byly lepší hygienické podmínky. Ve městech byla také větší koncentrace obyvatel. Takže tam byla situace mnohem horší. Je to v podstatě stejné jako dnes. Preventivním hygienickým opatřením bývaly také lázně, kde se mohli lidé pořádně umýt a vždy jednou v roce zadarmo i ti nejchudší.

Takže se současná situace od těch minulých pandemií moc neliší?

Neliší. V podstatě je to stále stejné. Jak už jsem zmínil, uzavřely se hranice. Také se zakázaly trhy. A nesměly se konat náboženské slavnosti. Rozdíl tu ale přece jen je. Tehdy se lidé hlavně báli o to, že přijdou o živitele. My se bojíme, že přijdeme o majetek. Tehdy byla smrt významným faktorem. Teď u nás převažují spíše ekonomické faktory.

Jaké byly ekonomické a hospodářské dopady epidemií v minulosti?

Také stejné jako je tomu nyní. Zastavil se obchod. Řada obchodů se nerealizovala. Vrchnosti se propadly třeba příjmy za prodej železa. Nebo za prodej dřeva. Hory trpěly nedostatkem obilovin. Kraje v nížinách zase nedostatkem masa z hor. Byla také horší dostupnost materiálů. Přicházela drahota. Rostly ceny za obilí, za potraviny i ceny řemeslného zboží.

Asi nejhorší epidemií minulého století byla španělská chřipka. Dotkla se i místních obyvatel?

Zasáhlo to vesnice i města. V okolí Žďáru je známo několik případů úmrtí na španělskou chřipku. Hlavně ve vesnicích položených severně od Žďáru. Známe příběh pastorkyně, která přišla na španělskou chřipku o celou rodinu a ujala se jí obchodnická rodina ve městě - železářství u Süssů. Tato pastorkyně se nakonec stala dědičkou části majetku.

Miloslav Lopaur

- Historik Regionálního muzea města Žďáru nad Sázavou

- Autor několika publikací o dějinách Vysočiny

- Přispěvatel do vlastivědného sborníku Západní Morava

- Mimo jiné autor Žďárského uličníku I a spoluautor Žďárského uličníku II