Na stránkách Havlíčkobrodského deníku proto v několika pokračováních nahlédneme, a to v úryvcích, do jeho některých novinářských článků a esejí.

Myslívalo se sice dříve, že ta země jest nejšťastnější a nejbohatší, která z ciziny nic nepotřebuje, nýbrž všechny své potřeby sama ze sebe si opatří. To však není pravda, nýbrž země, která nejvíce z ciziny potřebuje, může býti nejbohatší, a nejšťastnější jest jistě ta zem, která si všechno, co chce, odkudkoli opatřiti může. Věc tato jest velmi jednoduchá a o bohatství a štěstí celých zemí a celých národů platí to samé co o jednotlivých: kdo má víc příjmů než vydání, jest šťastný a možný. Která země tedy ročně více vydělá, než potřebuje, ta je šťastná a mohovitá. Na tom ale mnoho nezáleží, jestli země mnoho svých potřeb z ciziny kupuje, aniž se může říci, že by tím něco tratiti musela.
Obyčejně se myslívá a říkává, že země, která za víc peněz z ciziny zboží kupuje, než-li svého zboží do ciziny prodává, tím chudne: ani tomu není tak, aspoň nemusí být tak. Neboť jestli kupuje jenom za to cizí zboží, co jí z vlastní výroby nad potřebu zbývá a jestli toto z ciziny kupované zboží se hned nespotřebuje (nesní, nezkazí) jest přece patrno, že tato země rok od roku bohatne, totiž o to zboží, co z ciziny nakoupila a které jí přece zůstane a její stav vždy zlepšuje.

Štěstí a bohatství země a národu nezávisí tedy právě od toho, jak mnoho z ciziny kupuje a jak mnoho tam zase prodává; hlavní výminky štěstí a bohatství země a národu jsou: předně, aby se více vydělalo, než se spotřebuje a za druhé, aby se hodně mnoho vydělalo a hodně mnoho spotřebovalo. Obě tyto výminky jsou nevyhnutelné: neboť země, která více potřebuje, než vydělá, musí chudnout a se nuzovat a země zas, která nemůže mnoho vydělat a tedy mnoho spotřebovat, nemůže býti příliš šťastná, protože málo užije.
(Slovan 29. března 1851)

Milan Pilař