O kolik koček se momentálně staráte?
Evidujeme něco přes sto koček. Přímo v útulku máme maximálně do padesáti koček, ale hodně jich je po dočasných péčích, tedy v soukromých bytech dobrovolníků. Já mám třeba v tuto chvíli tři, kamarád má dvě, jedna paní z Prahy jich má deset a velkou dočasku máme u hodné paní ve Ždáře. Je to různé. V dočasných péčích jsou hlavně koťata a kočky, u kterých potřebujeme zajistit karanténu.

Máte nějaký limit, nad který byste už nešli?
My máme v podstatě limit každý den, ale pak se objeví nějaký případ, kdy víte, že nemůžete říct ne a že to musíte vyřešit okamžitě. Limit je ve chvíli, kdy už ty kočky opravdu není kam dát. Kočka je teritoriální zvíře a pokud je jich více na jednom místě, třeba v útulku, trpí dyskomfortem, může onemocnět a její život není kvalitní.

Vy jste říkala, že sama máte doma tři kočky. Jistě s k nim utvoříte nějaký citový vztah. Jak pak snášíte, když odchází do nových domovů?
Vždycky to trošku obrečím. I když čím víc koček mi prošlo domácností, tím je to lepší. Ono se od toho postupně oprostíte. Důležité je uvědomit si, že naším cílem není kočky hromadit, ale naopak umístit je do nových dobrých domovů. Za tři roky, co dočaskuju, jsem měla doma skoro dvacet koček, a kdybych si všechny chtěla nechat a nedokázala se jich vzdát, tak to už je nemoc. Takže já vždycky vysvětluju jim i sobě, že je to pro ně to nejlepší. Ke všem jsem měla nějaký vztah, ale právě proto, že je miluju, tak je musím pustit a nechat je jít. Já vždycky vidím spíš ty další, které mě potřebujou a pro které bych jinak neměla místo.

Přirostla vám některá k srdci více?
Pamatuji si na jednoho kocourka, kterého jsme sbírali z ulice, když mu bylo asi pět týdnů. Hrozně se bál a zvykl si jen na mě. Nenechal na sebe sáhnout ani od mého manžela. U něj bylo hrozně složité se ho vzdát. Navíc jsem ho vezla až do Liberce. Čtyři dny nežral a já jsem doma brečela, že to nepřežije a že si pro něj jedu zpátky. Ale po těch čtyřech dnech se to zlomilo a je v novém domově hrozně spokojený.

Jak jste se k dočasné péči vlastně dostala?
Já dočaskuju tři roky a začalo to úplně náhodou. Původně jsem byla domluvená, že jen odvezu dvě koťata do společné dočasné péče, ale na veterině jsme zjistili, že jeden kocourek je nastydlý a potřebuje být zvlášť. Odnesla jsem si ho proto domů a pak už to byl rozjetý vlak. Postupně jsem zjistila, že už nejde je nemít.

Jakým způsobem se kočky do útulku dostávají?
Hodně to jsou kočky, které někdo najde zraněné, vyhozené a podobně. Lidé nám volají, že se po ulici potuluje nějaká kočka nebo nám oznamují lokality, kde se zdržuje velký počet koček, například průmyslové zóny. A pak jsou to bohužel extrémní případy, kdy nám dají před dveře krabici s kočkama. Naším cílem není přijímat namnožená koťata, jen proto, že lidé odmítají kastrovat. Není v našich silách přijmout každé namnožené kotě. Bráníme se přijímání koček od soukromých majitelů, kdy je zjevné, že jsou to jejich koťata a jen se o ně odmítají postarat.

Nosí vám lidé i nemocné kočky?
Téměř nikdy vám nepřijde zdravá kočka. Zdravé bývají jen čerstvě vyhozené bytové kočky, ale většinou jsou to nalezenci. U těch musíte počítat s tím, že prakticky všechny mají ušní svrab, všenky, blechy, jsou začervené a hodně často i po nějakém úrazu. Namátkou můžu jmenovat kocoura s krvácejícím polypem v uchu, kočku bez packy, loni jsem měla doma Šarlotku, která byla sražená u silnice a měla zlámanou pánev a packu. Hodně lidí si řekne „Má červy, má blechy, na to se neumírá“, ale umírá. A největší průšvih je to u koťat.

Vzpomíná si i na nějaký vážný případ?
Teď z poslední doby to byla třeba koťata z Vysoké. To bylo opravdu strašné, protože byla šíleně začervená. Už ani neměla sílu se hýbat, byla od výkalů, nebyla schopná se umýt… Navíc jim pozitivně vyšel i test na panleukopénii (silně nakažlivé onemocnění koček, též zvané kočičí mor, pozn. red.). Krmili jsme je stříkačkou a už pomalu ani neměla sací reflex. Třeba Kubíčka jsem měla zabaleného do deky a říkala jsem si, že do rána nevydrží. Ale on to přežil a dostala se z toho i ta ostatní.

Vybaví se vám i nějaký vážnější úraz?
Třeba Trabantík, kocour, který přišel o pacičku. A nebo už zmíněná Šarlotka, kterou jsem měla v dočasce. Loni v lednu mi volali z Pohledu, že tam u silnice leží sražené kotě, takže my jsme pro něj hned jeli. Krvácela, nemohla se postavit na zadní a nález na rentgenu byl strašný. Říkala jsem si, že se nedožije druhého dne. S mojí kamarádkou musíme kočičky hned pojmenovat, protože věříme, že jakmile je pojmenujete, tak už neumřou. A ona to opravdu zvládla.

Podle čeho jména vybíráte?
Pocitově. Je to i kvůli evidenci. Vždy se snažíme vymyslet jméno, které ještě nebylo a které navíc k té kočce sedne. Dost často se u toho i pohádáme.

Trváte na nich pak i v nových domovech?
Ne, je ale fakt, že většinou na ta jména i slyší. Ale pokud si je někdo chce přejmenovat, tak to rozhodně nebereme jako porušení adopční smlouvy.

Chtějí vůbec lidí zmrzačené kočky?
Je to zvláštní, ale když už někdo chce útulkáčkům pomáhat, tak ho ještě víc žene to, že může pomoc nějakým znevýhodněným. Takže za mě mohu říct, že kočičky, který mají nějaký handicap, tak odcházejí mnohem dříve, a lidé se na ně i více ptají než na ty, které jsou zdravé.

A jak byste zhodnotila obecně zájem o kočky z útulku?
Mohl by být větší. Dost lidí to bere tak, že proč by se měli někomu zpovídat, proč by za ně měli platit, když soused na vsi má koťata třikrát do roka. Když si vezmu, kolik koček zůstává opravdu tady v Brodě nebo obecně na Vysočině, tak to nejsou nějaké vysoké počty. Absolvujeme proto i cestu třeba do Liberce, jen když se to zvíře bude mít dobře. Musím však vyzdvihnout, že loni jsme přijali 136 kočiček a domov jich našlo skoro devadesát. Když se ale podívám na útulku z větších měst, tak umisťují víc.

Čím to podle vás je?
Myslím si, že právě tím, že jsme na Vysočině. Tady má každý chalupu a u ní se vždy nějaká nekastrovaná kočka najde. Možná je to i tou nevědomostí. Některé věci se tady dělají pořád postaru a spoustu lidí nevidí význam kastrace.

Právě s kastrací se Mikeš snaží také pomáhat. Je tato pomoc opravdu pro všechny?
Snažíme se spolupracovat s celorepublikovými kastračními programy. Většinou se na nás obrací lidé, kterým se množení opravdu zvrtne, anebo to jsou kočky, které jsou plaché a lidé je nedokážou sami odchytit a zajistit kastraci. Kastrace provádíme na naše náklady a po tom dotyčném chceme alespoň symbolický poplatek, pokud je to v jeho silách (jedná se třeba o 100 korun). Je důležité uvědomit si, že každý, kdo si pořídí zvíře, je za něj zodpovědný a nelze tuto zodpovědnost přenášet na útulky. Hodně se to týká starších lidí, protože těm když to přeroste přes hlavu, tak už je to pro ně neřešitelné a je to všechno na nás. Jsme rádi, když si lidé uvědomují, že je kastrace opravdu důležitá. V kastračním programu jde hlavně o prevenci, která je vždycky účinější a levnější než řešení následků.

Nezneužívají to lidé?
Nemyslím si. Je to opravdu tak, že za poslední tři roky, co tam jsem, to byli opravdu lidé, kteří nebyli schopni kastraci zaplatit. A nebo se ozývali lidé, kteří krmili na nějakých krmných místech. Hodně to jsou lidi, kteří se starají o venkovní kočky. Ti jsou ještě schopni zajistit nějaké krmení, ale na kastraci opravdu nemají. Kdyby přišel někdo soukromě a chtěl svoji kočku nechat kastrovat na naše náklady, tak to neuděláme pokud má dostatečné finanční prostředky. Bylo by to pak zneužití peněz dárců, kteří přispívají. A kastrační program funguje hlavně pro bezprizorní kočky a lidi, kteří si nemohou kastraci dovolit. Každému ale rádi pomůžeme alespoň radou.

V čem je kastrace důležitá?
Mnoho lidí si pořád neuvědomuje, jak moc opakované mrouskání a rození koťat kočky vysiluje. Kočka může zabřeznout i třikrát do roka a je logické, že pro všechna koťata nikdy nebude tolik dobrých domovů. Záměrně říkám dobrých, protože je to znovu o odpovědnosti za to, co si k sobě připoutáme. Kdo z nás se dokáže postarat o takové množství namnožených koťat? Nekastrovaní kocouři se zase mezi sebou perou, přenášejí pak při šarvátkách kočičí nemoci, které končí úmrtím zvířat (kočičí leukémie a AIDS). Koťata, která kočkám přežijí, často končí vyhozená na ulici a dál zvyšují počty kočičích bezdomovců. Když si každý řekne, že se ho to netýká, nikdy se situace nezmění. Ale opak je pravdou. Každý, kdo kastruje, zmenšuje počet bezprizorních koček, pro které nejsou domovy.

Mohou vás lidé nějak podpořit?
Nejvíce nám lidé pomohou tím, že se postarají o svá vlastní zvířata a budou kastrovat. Pořídit si kočku je velká zodpovědnost a závazek na dalších třeba dvacet let. Ale pokud chce někdo skutečně pomáhat těm, kteří už v péči útulku jsou, mohou zajistit třeba dočasnou péči. Tam je to obdobné jako u adopcí. Musí to být někdo, kdo je zodpovědný, kdo má aspoň trošičku zkušenost s kočkama, má k nim vztah a kdo bude schopný zařídit návštěvy u veterináře. Materiálně mohou pomoci např. nákupem kvalitního krmiva, steliva, úklidových prostředků, dek, pelíšků a pododbně.
A jinak samozřejmě finančně, protože peníze jsou potřeba pořád a bez nich by to samozřejmě nefungovalo. Pro tyto účely je zřízen transparentní účet, takže každý kdo pošle peníze, si může zkontrolovat, zda na účtu skutečně jsou a k čemu byly využity.

A kdyby se chtěl někdo přijít s kočkami pomazlit, je to také možné?
Samozřejmě, ale vždy po předchozí domluvě. My nemáme nějakou otevírací dobu jako třeba prodejna potravin. Je super, když chtějí dobrovolníci přijít kočky pomazlit a zároveň nám pomoc, protože je to opravdu náročné. Než vyměníte všechny záchodky, vodu, tak to poměrně trvá. Takže není problém, aby se někdo přišel podívat, ale vždycky je potřeba se s námi domluvit.

Vraťme se ještě k adopcím. Máte u nich přísné podmínky?
Pro někoho ano. Je to tak, že když se někdo ozve, že chce kočičku, tak vždycky je to o jednom až dvou telefonických hovorech na začátku. Ptáme se, jak je zabezpečená domácnost, jakou má ten člověk zkušenost, ptáme se i na krmení… Není tam ale nic složitého. Vždycky chceme mít jistotu, že zvíře dáváme do dobrých rukou. Tudíž otázky na zájemce jsou směřovány hlavně na zajištění všech základních potřeb. Pak chceme samozřejmě informace o tom, jak se to zvíře má. Do výhradního vlastnictví zvířátko přichází až po roce. Protože ačkoliv se všechno zdá na první pohled růžové, tak to tak být nemusí a my chceme mít jistotu, že si to zvíře případně můžeme vzít zpátky. Pokud je to možné, kočičku do nového domova i převezeme, není to pravidlem, ale třeba u kočiček z mojí dočasky to tak funguje. U dobrého domova pro mě vzdálenost nehraje důležitou roli. Reálně pak alespoň vidíme, kde a jak ten člověk žije. Někteří lidé mají problém s adopčním poplatkem, ačkoliv je opravdu minimální. Jen pro ilustraci, náklad při přijetí nové kočky jde do tisíců. Každá kočička má od nás zajištěné očkování, odčervení, odblešení, kastraci a samozřejmě také testy na FIV a FELV (kočičí leukémie a AIDS). Adopční poplatek je u nás v řádu od čtyř do osmi set korun. Když člověk není schopný téhle počáteční investice, tak jak se pak chce o to zvíře starat?

Stává se vám, že by si někdo adoptovanou kočku vrátil?
Bohužel stává. Zrovna koncem loňského roku se nám kočičky vracely. I když jsou zájemci prověření a mluvíme s nimi dlouhé hodiny, tak se může občas stát, že péči buď člověk nezvládá nebo si prostě s daným zvířátkem nesedne. Pro kočky, které se nám vrací je to samozřejmě velký stres.

Dal by se nějak srovnat počet toulavých koček teď a třeba před deseti lety? Přibývá jich?
Já si spíš myslím, že se o tom víc mluví. Spousta lidí má zažito, že to k tomu městu nebo vesnici zkrátka patří. Většina měst to nijak neřeší. Doufáme, že díky větší dostupnosti kastrací se ale počty koček na ulicích podaří snížit. Když se po ulicích toulá pes, tak se o něj lidé hned zajímají, ale u koček tomu mnohdy tak není. Ale třeba se jednou dostaneme do fáze, kdy bude kočka braná jako pes.