Vyzkoušet si na vlastní kůži svět nevidomých mohli v pátek odpoledne návštěvníci AZ Centra v Havlíčkově Brodě. Zkusili jsme to také. Škrabošky na oči jsme snímali s úlevou.

Takzvanou Kavárnu Potmě připravily společně studentky Soukromé vyšší odborné školy sociální (SVOŠS) z Jihlavy ve spolupráci s kavárnou a čajovnou Lejla v Havlíčkově Brodě.

„Inspirovaly jsme se projektem dvou studentek, které s tímto nápadem přišly loni v srpnu. Uskutečnil se v Jihlavě. Jedná se o osvětovou akci, která zážitkovou formou přiblíží problematiku nevidomých a slabozrakých osob," sdělila za pořadatele studentka třetího ročníku Martina Čejková.

Odvážní, kteří se rozhodli vyzkoušet si, jaké to je, nemít zrak, si hned u hlavního vchodu nasadili škrabošky. Ve spolupráci s průvodcem se vydali dolů do kavárny. Zde na ně čekal poměrně těžký úkol objednat si z jídelního a nápojového lístku, najíst se a pak se vydat na různá stanoviště, kde si procvičili hmat a čich.

„Chtěl jsem si to vyzkoušet, člověk nikdy neví," svěřil se Jaroslav Hejkal z Havlíčkova Brodu. Ano, zkusit se má všechno. Tak jsme se i my vydali ve stopách pana Jaroslava. První pocit, který člověk má po nasazení škrabošky, je zranitelnost a nejistota. Ó, jak jsme rádi, že máme dobrého průvodce. Tím je studentka Tereza.

Potíže činí chůze i objednávka kávy

„Nebojte se, já i moje kolegyně máme speciální kurz na doprovázení nevidomých," uklidňovala nás sympatická slečna. Ale pocit, že jste odkázáni na druhého, na klidu nepřidá. Takže cesta ze schodů se děje stylem krok, sun, krok. Ale do kavárny jsme došli. Objednat z jídelního lístku lze, ovšem jen tehdy, pokud písmo je plastické jako tady a má téměř velikost slona. V běžné kavárně takové lístky bohužel nemají.

Při návštěvě jednotlivých stanovišť nám sloužil čich a hmat. Tvrdí se, že když člověk ztratí zrak, ostatní smysly se činí, seč mohou, aby ho nahradily. Něco na tom asi bude. Poznáme několik druhů koření, ovoce, rozeznáme, co je budík a co gumička do vlasů. Ale příjemné to není.

Škrabošku snímáme s úlevou. Jsme opět ve vlastním vidoucím světě. Naše první zjištění je, že jakmile nás opustil zrak, ztrácí se pojem o čase.

Zdálo se nám, že jsme svému pokusu věnovali aspoň pětačtytřicet minut, a nebyla to ani půlhodina. V kavárně spolu s námi sedí několik dalších odvážných.

„Přiznám se, že tyhle prostory znám, ale jak mi dali škrabošku, nevěděla jsem, kde jsem," prozradila Ilona Loužecká. „Nevidomí jsou chudáci. Co nám to dalo práce, najíst se a napít," povzdechly si dvě přítomné seniorky.