Když chce někdo pomáhat, překážky nejsou, říká Helena Štěpánková

Kolik máte momentálně dobrovolníků?

Dohromady za celý Fokus na Vysočině celkem 400 a za nás tady v regionu Humpolecko a Světelsko jich aktuálně máme 50. Neznamená to ale, že by všichni chodili pravidelně do nějakých organizací. Zhruba tři čtvrtiny jsou dobrovolníci na jednorázové akce typu potravinová sbírka, Čistá Vysočina nebo různé aktivity knihovny. Zbytek jsou pak lidé, kteří pravidelně dochází do organizací, s kterými spolupracujeme a kam cílíme pomoc.

Co je to za organizace?

Rozdělila bych je do pěti kategorií. Jednou z nich jsou senioři, tedy domovy důchodců, LDNky, různé stacionáře… Tam si myslím, že je strašně velká potřeba dobrovolníků na zdánlivě obyčejné věci, jako je povídání si, čtení nebo třeba procházka. Druhá kategorie, která vychází i z toho, čím se Fokus zabývá, jsou mentálně a duševně nemocní. Do toho spadá například ledečský Domov Háj, různá komunitní bydlení a denní stacionáře jako třeba humpolecký Medou nebo třeba pelhřimovská Jeřabina. Tady potřebujeme dobrovolníky, kteří by si s klienty zahráli různé hry nebo třeba zašli společně někam posedět, aby vymizela hranice mezi mentálně nemocným a zdravým světem.

A ty další tři?

Dalším cílem, kam směřujeme dobrovolníky, jsou děti. Do této kategorie spadají azylová centra, dětské domovy a mateřská centra. Čtvrtou kategorií je kultura, to jsou třeba knihovny nebo informační centra. V knihovně nám dobrovolníci pomáhají například obalovat knihy, třídit je a zakládat. A posledním cílem je příroda jako taková. V Humpolci máme například organizaci Zelené srdce, ale v regionech je jich spousta dalších.

Jak vypadá váš typický dobrovolník?

To nejde specifikovat. Například v humpolecké organizaci Medou máme takovou hodnou babičku, která s klienty vede kuchařskou dílnu. Učí je vařit a zároveň spolu kuchtí věci, které prodávají ve svém obchůdku. Anebo jsme tam do konce června měli dokonce zahraničního dobrovolníka, který mluvil jen maďarsky a anglicky.

Nebyla tam jazyková bariéra?

Vůbec, on si s nimi velice dobře rozuměl. Zjistila jsem, že díky tomu, že naši klienti jsou něčím do určité míry omezeni, tak tam padají bariéry. Rozuměli si i přes to, že tento dobrovolník neuměl česky a oni neuměli maďarsky, potažmo anglicky. Docházel tam každou středu, jezdil s nimi na výlety, hráli spolu šachy a stali se z nich opravdu parťáci. Máme tam třeba pána, který je po mozkové obrně a mluví špatně i česky, ale tihle dva si strašně notovali. My tomu nerozumíme, ale jim to klapalo úplně skvěle.

Už se vám přihlásil někdo místo něj?

Do Medou nám aktuálně začne chodit mladý pán. Je to úplně obyčejný člověk, který pracuje v Humpolci je vyučený truhlář a má v sobě potřebu dávat dobro. Je v plánu, že s těmi kluky, jak my říkáme klientům Medou, povede truhlářskou dílnu, aby si vyzkoušeli manuální práce. Ženy tam šijí, ale pro chlapi to není úplně ono, takže jsem ráda, že se nám podařilo sehnat dobrovolníka chlapa. To není úplně obvyklé. A ještě tam máme dvě dobrovolnice, které tam prostě chodí na trávení volného času.

Na hradě v Ledči přiblíží svět filmů. Už tuto sobotu

Zaznělo, že máte více dobrovolnic než dobrovolníků. Čím to podle vás je? Mají ženy větší potřebu pomáhat ostatním?

Myslím si, že svou roli může hrát to, že ženy mnohem víc procházejí sociální sítě, jako je třeba Facebook, a že když už muži na náš příspěvek náhodou narazí, tak se bojí napsat. Nevím… Přiznám se, že jsem o tom nikdy nepřemýšlela.

Takže dobrovolníky hledáte primárně na Facebooku? Nebo jak je oslovujete?

Já tady ve svém regionu zatím ano, ale na Vysočině jsem jediná, která má Facebook jako hlavní cestu. Je to i tím, že jsme nejmladší dobrovolnické centrum a Facebook mi zatím dává největší prostor dostat ho do podvědomí lidí. V nejbližší době se budeme prezentovat například na i Festivalu sociálních služeb. Havlíčkův Brod, Pelhřimov, Chotěboř i Hlinsko už fungují spoustu let, takže mají vytvořenou určitou databázi, ze které čerpají. Když potřebují někoho nového, tak si dobrovolníci řeknou navzájem. Facebook samozřejmě také používají, ale ne tak moc jako já tady.

Vraťme se ještě ke spolupráci v organizacích. Jak konkrétně vypadá například v ledečském Domově Háj?

Domov Háj je specifický tím, že v něm klienti zároveň i žijí. Je to v podstatě nemocniční budova. Každý má sice svůj pokojík, ale byť se jim personál snaží vytvořit domov. Potřebovali bychom dobrovolníky, kteří by tam za těmi kluky dojížděli a vytrhli je z každodenní rutiny. Bohatě je stačí někam vzít, projít se po Ledči, projet se vlakem, dojít si na zmrzlinu… Zcela normální věci, které jsou pro ně bohužel méně dostupné. Pro některé dobrovolníky je ale problém, že je Háj až za Ledčí, a pro ty, kteří nemají auto, může být složitější se tam dostat. Když ale někdo chce dát ze sebe to dobro, tak překážky nejsou.

Tu náplň určujete vy, nebo si dobrovolníci mohou sami určit, jestli půjdou na procházku nebo třeba na kolo?

Je to o komunikaci mezi dobrovolníky, mnou jakožto koordinátorem, kontaktní osobou v přijímací organizaci, což často bývají sociální pracovníci, a klientem. Zároveň tam jde primárně proto, že ví, co by chtěl konkrétně dělat.

Takže nemáte určené, že třeba s Pepou by musel hrát fotbal?

Vůbec ne. Ale když jsme u fotbalu, máme jednoho dobrovolníka, který je aktivní fotbalista a bere našeho klienta na fotbal. Rozhodně to ale není tak, že zrovna dneska sháníme dobrovolníka na fotbal. Pokud se klient rozhodne, že dneska na fotbal nechce, tak ho dobrovolník může vzít třeba na pivo. To ale neznamená, že by se dobrovolníci chodili s našimi klienty opíjet. (smích) Jde o to, že ho vezme mezi partu kamarádů, dají si jedno pivo, mrknou na fotbal, popovídají si a ukáže mu normální svět.

A co by dobrovolník dělat neměl?

Nikdy by neměl nahrazovat práci zaměstnance, vždy dělá něco navíc. To znamená, že by neměl klienty krmit, oblékat je, podávat jim léky, ale pouze s nimi trávit volný čas, protože na to pracovníci nemají čas. Nechci, aby to vyznělo, že zaměstnanci v těch organizacích dělají málo, to vůbec, dělají hrozně moc, ale jsou tam jen určitý čas, i když většina stejně pracuje nad rámec svojí pracovní doby.

Kolik dobrovolníků by bylo potřeba?

Absolutně nepočítaně. Každý, kdo přijde, se uplatní. Myslím si, že jich pořád bude nedostatek. Kdyby náhodou došlo k tomu, že bychom měli nadbytek dobrovolníků, tak můžeme přijmout další organizace, se kterými budeme spolupracovat. Takže možností je opravdu neomezeně.

Je těžké je zkoordinovat?

Je to práce s lidmi, záleží na konkrétním člověku, ale v podstatě není. Problém vidím jen v tom, že například stacionář Medou funguje jen do čtyř hodin odpoledne a pakliže mají dobrovolníci práci na směny, tak je to problém. To je ale problém časový, koordinace z mojí strany není nic těžkého.

Někoho by třeba mohl odradit právě čas. Musí docházet pravidelně?

Určitě ne. Bylo by to super, protože i v těch organizacích by si mohli daleko více plánovat, ale je to čistě na dobrovolnících. Když jim to jeden týden nevyjde, tak se absolutně nic nestane. Člověk dává dobro ze sebe sama a čas si koriguje, jak potřebuje. I jedna hodina týdně dává strašně moc.

Co musí dobrovolník splňovat?

Musí mu být minimálně patnáct let a aktuálně proti němu nemůže být vedeno trestní stíhání. To jsou jediné dvě podmínky, které z naší strany máme. Horní věkovou hranici nemáme. Důchodci jsou mimochodem skvělí dobrovolníci, protože mají čas a v hlavách to už mají nastavené trochu jinak.

Kam dochází nejčastěji? K dětem?

Ve spolupráci s dětmi spatřuji velký smysl, protože dochází k propojení generací, ale není to tak časté. Spíše bych řekla, že preferují sobě rovné a nebo ke zdravotně znevýhodněným.

Jak na dobrovolníky reagují vaši klienti? Přijmou je hned, nebo jim to trvá?

Je to případ od případu. Pokud je to práce s nějakým klientem, tak tam určité sympatie samozřejmě být musí, jinak by to nefungovalo. Když pracují ve skupině, tak je to jednodušší, protože to není tak osobní.

Také se stalo, že by si nesedli a museli změnit dobrovolníka?

Mně tady ne, ale třeba v Pelhřimově v nedávné době takový případ řešili. Řešení je ale jednoduché, dobrovolník prostě může jít o pokoj vedle. Je to o komunikaci, proto je tady ten koordinátor, aby mu dobrovolník řekl, co se mu líbí a co ne a zároveň máme sociální pracovníky v organizacích, ke kterým mají klienti důvěru a řeknou jim, jestli jim něco nevyhovuje. Babičky a dědečkové mají mnohdy ostych říct, že se jim něco nelíbí, ale vždycky to nakonec nějak zafunguje.

A co naopak přátelské vazby?

Určitě vznikají. Například v Brodě je zrovna paní, která měla dlouhodobý přátelský vztah s klientem, než bohužel zemřel. A konkrétně tady u nás v Medou vznikají také silná pouta, protože jak klienti, tak dobrovolníci jsou Humpolečáci a Humpolec není tak velké město, takže se vzájemně znají.

Někteří lidé mají pocit, že by za dobrovolnictví měli být oceněni. Je za to nějaká odměna kromě dobrého pocitu?

Není za to žádná hmatatelná odměna. Mně osobně se nikdy nestalo, že by dobrovolníka vůbec napadlo za to něco chtít. Můžeme jim dát hodně velké poděkování, o což se i snažíme, a pak nějaké společné akce pro dobrovolníky. Dělají to opravdu jen ze své vlastní iniciativy a pro zmíněný dobrý pocit.

Dá se za jakési zadostiučinění považovat například cena Křesadlo, která je každoročně udílena dobrovolníkům?

Každopádně. Celkově je předávání této ceny pojato jako slavnostní večer, při kterém jsou dobrovolníci hlavními hvězdami, kvůli kterým ho děláme. Člověk by musel být z kamene, aby ho to nepotěšilo.

A vy sama jste byla dříve dobrovolnicí? Nebo jak jste se k této práci dostala?

Já jsem profesně byla jinde, pracovala jsem na manažerských pozicích. Postupně jsem ale měla byznysu až nad hlavu a navíc se mi děti narodily až v pozdějším věku. Aniž bych něco hledala, tak ke mně přišla nabídka dělat koordinátora. Sama jsem dobrovolnicí, s jakými dnes pracuji, nebyla, ale jezdím s dětmi třeba na tábor, kde vypomáhám, nebo chodím na Tříkrálovou sbírku. Určité dobro v sobě určitě mám. Kdybych ho neměla, tak bych tady ani být nemohla.